Na dotek londýnskému podsvětí

Režiséra Východních příslibů, Kanaďana Davida Cronenberga (1943), lze prohlásit za staromilce jen stěží. V první polovině své kariéry ve snímcích jako Scanners nebo Moucha měnil konvence filmových hororů, v posledních letech zase přináší jiný pohled na žánr gangsterek. Ve Videodromu a eXistenZ se průkopnickým způsobem věnoval do té doby nepříliš zpracovaným tématům, jako je moc médií či virtuální realita. Při tom všem se Cronenberg drží výrazových prostředků starých, jako je on sám - filmové řeči otce thrillerů Alfreda Hitchcocka.

Platí to i pro Východní přísliby. Kamera se na úvod starosvětsky snese do nevlídných londýnských ulic, kde mafiáni nechají popravit nebožáka v holičském křesle a těhotná dívka zkolabuje před pokladnou lékárny. Z těchto dvou událostí vyroste příběh zdravotní sestry Anny, která se pokouší najít rodinu zmíněné dívky, jež jí při porodu zemřela pod rukama. Po nešťastné rodičce zůstane zdravá dcerka a deník. Ten Annu dovede do restaurace vedené vlídným staříkem Semjonem. Annin ruský strýc však z deníku vyčte, že Semjon šéfuje nelítostné mafii, jež mimo jiné obchoduje s bílým masem ze zemí bývalého Sovětského svazu. Šoférem gangu, osobním asistentem Semjonova syna Kirila a vůbec mužem pro všechno je mlčenlivý Nikolaj, jehož minulost skrývá několik tajemství. Scénář Stevena Knighta ukazuje odvrácenou stránku multikulturalismu britské metropole - stejně jako jeho předchozí dílo Špína Londýna. Cronenberg scénář vypiloval k dokonalosti a přizpůsobil ho své estetice. Například tam, kde Knight píše pouze: „Do lázní přijdou dva muži. Rvačka,“ rozpoutává režisér naturalistickou scénu, která relativizuje nedávné pokusy o nové pojetí realismu, spojované s filmy Paula Greengrasse (Let číslo 93, Bourneovo ultimátum). Zatímco ony předvádějí, jak by násilí vypadalo, kdyby se natočilo přímo na místě, Cronenberg ukazuje, jak doopravdy vypadá.

Přes všechnu autenticitu režisér nezapomíná ani na černý humor, například ve scénách likvidace mrtvoly. A zatímco v předchozí gangsterce Dějiny násilí se zaměřoval spíš na jednotlivé situace, tentokrát se soustřeďuje na budování příběhu.

Natěsno vystavěný děj doplňují vynikající herecké výkony. Naomi Watts je coby Anna stejně přesvědčivá jako v podobné postavě naivky v Lynchově Mulholland Drive. Kirilovi se díky podání Vincenta Cassela nedá věřit ani nos mezi očima. A téměř osmdesátiletý Armin Mueller-Stahl kolem sebe v roli Semjona šíří tichou hrůzu stejně jako kdysi Marlon Brando v Kmotrovi. Viggovy proměny Srdcem filmu je však Viggo Mortensen, který jakožto Nikolaj podstupuje podobně dramatickou proměnu jako předtím v roli Aragorna v Pánu prstenů nebo coby hlavní hrdina Dějin násilí.
Právě proměny jsou Cronenbergovým celoživotním tématem, a to ve smyslu fyzickém i psychickém. Ve Východních příslibech první stránka převládá: film vyvolává intenzivní, téměř hmatatelný pocit a věnuje se tělesnosti na mnoha úrovních, zejména v souvislosti se sexem a násilím. Důležitou roli v něm například hraje tetování a na mnoha místech v mafiánském způsobu života nachází projevy latentní homosexuality. Vrchol fyzické působivosti filmu pak představuje brilantně zrežírovaná scéna zmíněné rvačky v lázních.