Lidovky: O čem vaše kniha je?
Je o sourozencích, kteří žijí na Islandu. Se svým otcem se vydají na dovolenou na chatu na venkově. Ten den ale na zemi přistanou mimozemšťané a skoro všechny snědí. Elektřina a topení přestane fungovat. Všeho je málo - jídla, léků i nářadí. Ti, kteří přežili, si musí vystačit s málem a zároveň se skrývat před těmi vetřelci.
Islanďané často zapomínají na fakt, že v podstatě žijí na malinkaté skále v oceánu. Jsme zvyklí na vysoký standard žití, ale v tomto případě všichni zůstanou odříznutí od zásob i od pomoci ostatních zemí. Na tom jsme jako stát v současné době závislí. Musí si vystačit sami. Všechno ještě zkomplikuje počasí, které umí být na Islandu opravdu nepřívětivé. Některé ostrůvky se i zatopí.
Lidovky: Takže vaše kniha je unikátní svým zasazením? Většina postapokalyptických knih a seriálů se odehrává v Evropě nebo Spojených státech. Tam je velká a nepřerušovaná pevnina.
Island je malý ostrov a není soběstačný. V roce 2008 nás postihla velká finanční krize, naše měna ztrácela rapidně hodnotu. Velmi se to odrazilo na našem dovozu a najednou si člověk musel zvyknout na úplně jiný standard. Lidé si uvědomili, že v supermarketech jsou zásoby jídla třeba jen na měsíc. Léků bylo málo. Člověka to donutí přemýšlet. Je to obecně dost křehký systém a není těžké ho vychýlit. O to v mé knize hodně jde. Představte si třeba, že náš internet je jediný kabel v moři. Nebude kabel, nebude internet.
Lidovky: Někde jsem četl, že vás jádro příběhu napadlo ve snu.
To je pravda. Mám ráda postapokalyptické a hororové filmy a seriály. Obecně se mi zdají velmi nudné sny o tom, že dělám něco běžného, že chodím na nákup nebo že píšu. Ten večer se mi ale zdálo o malém chlapci, který přijíždí do Reykjavíku, ale ve městě nikdo není. Všude byla tma. V tu chvíli ho začalo něco pronásledovat a on musí z města utéct a schovávat se v divočině, na Vestmanských ostrovech. Na těch jsem předtím nikdy osobně nebyla. Když jsem se vzbudila, tak jsem přirozeně chtěla vědět víc. Vyřešila jsem to tak, že jsem si zbytek příběhu domyslela.
Lidovky: To je zajímavý přístup, zasadit děj na místo, kde jste nikdy nebyla.
Já se tam pak přirozeně během psaní vydat musela. Islanďané jsou velmi hákliví na místopis. „Není to pět kilometrů od sebe, ale jen tři,“ říkali by. Kdybych to napsala špatně, tak by mi to omlátili o hlavu (smích). Také jsem si toho spoustu načetla o samotné apokalypse. Zajímalo mě například, jak dlouho by v podobné situaci trvalo, než by byla na celém Islandu vypojena elektřina. Jasně, mám tam mimozemšťany, ale chtěla jsem, aby ten zbytek byl co možná nejreálnější.
Islandská spisovatelka Hildur Knútsdottirová.
Lidovky: Říkala jste, že máte ráda horory. Takže předpokládám, že inspiraci na vaše masožravé mimozemšťany jste čerpala přímo v nich.
To úplně ne. Mou největší inspirací byla představa ještěřích mimozemšťanů, reptiliánů. Psal o tom konspirační teoretik David Icke. Ten říká, že na zemi žijí mimozemští ještěři, kteří na sebe berou lidskou podobu. Podle té teorie se dostali do světových vlád a nyní na Zemi všechno ovládají. Vážně jsem se bavila a smála, když jsem tu teorii prozkoumávala. Na internetu je spousta zábavných a totálně střelených důkazů! Podle té teorie jsou reptiliány například Brad Pitt, britská královna, nebo zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg.
Lidovky: Zmínila jste, že unikátní na knize je právě to zasazení. Island má přitom velmi bohatý folklór. Některé z lidových legend mluví i o příšerách. Proč jste nepoužila některé z nich? V podstatě se to samo nabízelo.
Ten námět se mi zdál, takže na vině je určitě ten sen. Islanďané mají velký respekt ke starým legendám a příběhům. Myslím si, že ten respekt je někdy až nezdravý. My nemáme bohatou historii, v podstatě jen Vikingy. Máme ale Ságy, sebrané příběhy a legendy starého Islandu, sestavené bájnými islandskými básníky. Pro někoho to tak může být jako Svatý grál. Kdybych na to sáhla, možná by mi to také omlátili o hlavu (smích).
Lidovky: Podle Krvavé zimy se také plánuje seriál, že?
Televize koupila práva již asi tři roky nazpátek, ale do teď jsem o tom nemohla moc mluvit. Půjde o minisérii o osmi dílech. Ale ani nevím, kdy se to vlastně začne natáčet, protože v televizi všechno trvá velmi dlouho. U seriálu jsem jako hlavní scenáristka. Nejspíš budu i jako producentka, ale to ještě nevím přesně.
Hildur Knútsdottirová - Krvavá zima.
Klimatická změna je problém
Lidovky: Jedna z postav ve vaší knize si stěžuje na to, že je konec světa vlastně hrozná nuda. Jak podle Vás svět skončí?
Když vyprávěl o Mengelem, třásl se a hlas se mu chvěl, říká o tatéru z Osvětimi spisovatelka |
Tak to vážně netuším. Pro řadu lidí je ale konec něčeho začátkem něčeho jiného. Vikingové měli svůj Ragnarok, bájný konec světa, ze kterého se zrodil svět nový. Hodně si čtu o klimatické změně a globálním oteplování. To je to, co mi nahání strach. Takže podle mě svět skončí asi nějakou velkou potopou.
Lidovky: Kvůli klimatické změně jste vlastně kandidovala i do politiky.
Vím, že jde o velký problém a štvalo mě, že se o tom v politice nemluví. Pokud ale budu kandidovat já, myslela jsem si, tak to můžu přednést jako problém. Do islandského parlamentu mě ale nakonec nezvolili, bylo to celkem těsně. Nakonec jsem si ale uvědomila, že politiku opravdu dělat nechci a radši budu psát. Abych ale našim politikům nekřivdila, tak to vypadá, že se v parlamentu teď něco děje a klimatickou změnu už neberou na lehkou váhu. Koneckonců je Island v případě globálního oteplování první na ráně.
Lidovky: Takže si myslíte, že psaním toho proti klimatické změně uděláte víc?
Hildur Knútsdóttirová (nar. 1984) Knútsdóttirová nyní připravuje seriál na motivy Krvavé zimy a na Islandu právě vydává svůj další titul nazvaný Lev. |
To nevím, ale stále nad tím přemýšlím. Pro mě osobně ale určitě, protože psaní zbožňuji. Moje další kniha se odehrává na Islandu v roce 2096 a tímto tématem se zabývá. V mojí verzi budoucnosti se teplota na světě zvýší díky globálnímu oteplování o dva až tři stupně, ale už to vede ke katastrofám. Navíc teď právě ve světě vzniká i nový literární podžánr, kterému se říká cli-fi (zkratka od climate fiction, pozn. aut.).
Lidovky: Z hlavy se mi nevybavuje moc autorů, kteří by do toho zapadali. Možná Cormack McCarthy a jeho Na cestě.
Někteří o tom doteď mohli psát například v metaforách. Slyšel jste tu teorii, že celá Hra o trůny je vlastně alegorie na globální oteplování? Všichni se v Západozemí přou o to, kdo bude králem, ale to opravdové nebezpečí přichází ze severu. Všichni ho ignorují. Když už se tedy ti rozhádaní mocnáři spojí a vytáhnou proti zlu, tak už je vlastně pozdě, protože je zeď, která je od nebezpečí oddělovala, pryč.
Nyní ale například čtu knihu 2140 od spisovatele Kima Stanleyho Robinsona. Ta se odehrává v New Yorku, který se vlivem globálního oteplování postupně potápí do moře. Myslím si také, že když teď někdo píše fikci z budoucnosti, tak zákonitě o klimatické změně psát musí. Všechno nasvědčuje tomu, že bude zle.
Lidovky: Teď se dostáváte na náš knižní trh. Vychází na Islandu hodně knih cizích autorů?
To je vždy trochu boj. Island je malý a přesně takový je i náš knižní trh. Proto je velmi drahé a nevýhodné překládat knihy z cizích jazyků. My ale bojujeme i s vlastními autory.
Islandština je obecně ohrožený jazyk, kterým mluví stále méně a méně lidí. Také přejímáme neustále nová slova z angličtiny. Děti koukají na Netflix v angličtině, protože mnoho literatury pro děti, která by je mohla zaujmout, nemáme. Malý knižní trh se odráží i na cenách samotných knih. Nový román stojí na Islandu například 50, ale klidně i 60 euro.
Islandská spisovatelka Hildur Knútsdottirová.
Lidovky: A nešlo by to vyřešit tím, že by na to lidé mohli přispět na crowdfundingových serverech? Nakladatel by si tím ověřil, že je o knihu zájem. Myslím, že čtenáři by rádi finančně pomohli. Možná by to snížilo i konečnou cenu knih.
To je zajímavý nápad, ale ještě to u nás žádné nakladatelství asi nenapadlo. Islandští spisovatelé, kteří vydávají knihy vlastním nákladem, například Kickstarter běžně používají. Uvidíme, kam to půjde dál.
