Nadávat na tunel Blanka nestačí, říká autor dokumentu Plán Tuček

Váš film sleduje změny, kterými prošel původní Bémův koncept pražského územního plánu, přes jeho zrušení po volbách na podzim 2010 až po vznik nového, tzv. Metropolitního územního plánu. Zároveň zkoumá fungování komunální politiky, vztahy úředníků magistrátu a zastupitelstev s developery... Proč jste si vybral zrovna tohle téma?
První, ryze osobní důvod byla moje nespokojenost se stavem ulice, ve které žiji. V místě prvorepublikové funkcionalistické fabriky začal vyrůstat průměrný developerský projekt poté, co původní technicky unikátní stavba deset let chátrala, protože ji město prodalo soukromému majiteli. Zajímalo mě, jak může běžný občan ovlivnit běh věcí. Nemožnost účinně zasáhnout byla frustrující. Ve chvíli, kdy městská část pozemek prodá, už nikdo neovlivní, co na místě vznikne. O prodeji rozhodli volení zastupitelé, ale veřejné diskuze na téma možnosti inspirativního využití obecního majetku jsme se nedočkali. Začal jsem chodit na zastupitelstvo i na magistrát a zjistil jsem, že ta problematika je mnohem složitější, a že je to celé velmi nepřehledné. A zároveň fascinující, že to má potenciál modelu - města i společnosti.

A ten další důvod?
Když radnice vedená koalicí ODS a ČSSD v roce 2009 představila koncept nového územního plánu, zvedlo se k němu asi 18 000 připomínek. Územní plán je zákon, a pokud se k jeho návrhu vyslovil takový počet lidí, bylo jasné, že to nějakým způsobem rezonuje. Lidmi to evidentně cloumalo. Takže mě to celé začalo zajímat ještě víc.

Natáčel jste pět let, v jejichž průběhu se toho hodně změnilo. Co byl ten nejzásadnější posun?
Když už natáčení probíhalo asi rok a půl a víceméně nespělo k žádnému dramatickému zvratu, začínal jsem pochybovat, jestli to k něčemu bude. Na podzim 2010 ale proběhly komunální volby a došlo ke změně na pražském magistrátu. Ta změna byla tak razantní, že představovala zásadní zlom i ve filmu. Najednou tu byla možnost, že se může něco změnit. A to se zřejmě stalo a pořád děje a dosah těch změn ani nejsme schopni odhadnout.

Skutečně myslíte, že to není jenom politická rétorika?
Došlo k personálním a institucionálním změnám na mnoha úrovních,i ke změně původní metodiky plánování města podle funkcí. Ještě důležitější bylo, že najednou všichni souhlasili s natáčením. Do té doby se s námi skoro nikdo nebavil, ale najednou se přestali vyhýbat odpovědím a byli ochotní přemýšlet, jestli platí rčení "jaká architektura, taková společnost". Zamýšleli se spolu s námi, jaké stavby tu zůstanou, které z nich navrhoval architekt, a u kterých bylo investorem město. Jestli vznikly s cílem nejlepšího řešení, nebo podle nejnižší ceny projektu.

Záběr z filmu Plán Bena Tučka

Jaké bylo jednání s developery? Ti se s vámi bavili?
Na začátku natáčení mi jeden nejmenovaný zástupce developerské firmy řekl, ať si s takovými otázkami najdu někoho, kdo má rakovinu. Ale po změnách v roce 2010 a 2011 se situace trochu zlepšila. Samozřejmě nemůžu za nikoho odhadovat jeho skutečné pohnutky, proč něco chtěl říct na kameru, ale stačí, že to řekl. A z těch střípků se dá sestavit obraz, dramatický oblouk, a divák už si sám může vytvořit představu. A ptát se - nestavíme domy bez architektury jen jako prostředky ke generování zisku? Proč dobrovolně žijeme v hnusném prostředí a neptáme se zastupitelů, kdy uspořádali architektonickou soutěž? Co chtějí stavět a proč?

A co politici a zástupci magistrátu, zastupitelstev?
Samozřejmě se stalo, že nás někam nepustili, nebo nás vykázali za dveře, ale většinou jsme se domluvili. Film nesleduje aktuální kauzy, to dělá zpravodajství, ale ukazuje situace charakteristické pro určitý problém, sleduje jeho řešení nebo stagnaci v příslušném časovém období a prostoru. Chtěli jsme vytvořit mapu vývoje Prahy během uplynulých pěti let, abychom si za dalších pět, deset let mohli říci, kam to dospělo, kdo měl pravdu, jestli to k něčemu bylo. Našim cílem je připomenout, že na veřejné správě se musíme podílet intenzivněji, nejen jednou za čtyři roky přijít k volbám.

V čem tkví podle vás největší problém ohledně tvorby veřejného prostoru, hlavně v Praze, ale i kdekoliv jinde?
Napadají mě slova odpovědnost, kompetence, lhostejnost a lenost. Nestačí jít jednou za čtyři roky k volbám, a ve zbylém čase se jen divit a nadávat. Je potřeba zastupitele sledovat a kontrolovat, aby jednání byla transparentní. Protože pokud tenhle tlak zdola nevznikne a nebude trvalý, nic se nezmění. Během natáčení jsme často slýchali otázku: "Zastupiteli, koho vlastně zastupujete?" Mohlo by se zdát, že developer je skoro sprosté slovo, ale je lepší ptát se, kdo určuje pravidla hry.

Tahle idea je celkem jasná, ale v praxi, když se například člověk chce účastnit nějakého jednání, dostane se do prostředí, kterému vůbec nerozumí, kde se hází neznámými pojmy a paragrafy, které laik nezná a nemůže se v nich orientovat... Jak potom kontrolovat?
Rozhodnutí jsou složitá, jednání dlouhá, a jakákoliv nekompetentní, běžná opozice nemá z podstaty své existence vůbec šanci do těchto věcí proniknout. Ve chvíli, kdy to lidé dělají ve svém volném čase, unavení, zadarmo, tak není vůbec možné čelit profesionálním týmům, které nedělají nic jiného než naopak se za velké peníze snaží vydělat ještě větší peníze. Čili ten nepoměr značí, že je to celé špatně nastavené. Management města nesmí být vedený jen touhou všechno rozparcelovat a co nejvíc se obohatit sebe nebo svoje kamarády. Musí být veden touhou transparentně město spravovat ku prospěchu všech. Aby se všem trochu líp žilo.

To je velký idealismus...
Možná, ale pokud se tohle nestane, tak se tu za chvíli budeme plácat na smetišti a plakat, co jsme to dopustili. Protože se může stát, že pokud se nebudeme opravdu snažit přistupovat ke správě města pragmaticky, vedeni touhou po transparentnosti a po tom prostém paradigmatu, aby se tady prostě žilo líp, tak se nic nezmění. A bojím se, že to souvisí s vývojem celé společnosti a celkového vnímání veřejného prostoru jako něčeho, co patří všem, takže jak se k němu budeme chovat, tak se nám bude v tom městě žít.

Praha - město developerů? Záběr z filmu Plán Bena Tučka

Máte pocit, že za poslední léta došlo v tomto ohledu k nějakému progresivnímu vývoji ve společnosti? Je nová generace odpovědnější, aktivnější?
K progresu určitě došlo. Nevím, jestli je nová generace odpovědnější, ale aktivnější určitě je. V mnoha městských částech působí aktivní opozice, která pronikla i do zastupitelstev, a míra participace lidí na veřejném prostoru se zvyšuje. Možná to jsou zatím jen ostrůvky pozitivní deviace, ale je jich čím dál víc. Zvyk vnímat veřejný prostor jako něco, co nikomu nepatří a co se nevyplatí, se snad už mění. Sílí vědomí, že je v našich možnostech ovlivnit kvalitu našeho života v našem městě.

Jste tedy optimista, nebo spíš pesimista?
Jsem realista. Kdybych během let, kdy jsme film natáčeli, neměl pocit, že se situace mění, asi bych to vzdal, protože by vznikl totálně bezvýchodný film. Změna ale musí být iniciována zdola i shora. Aby fungovala transparentní, osvícená správa města, a zároveň existoval tlak zdola, který bude znejisťující, ale inspirativní, ne destruktivní. Hrozně důležité je, aby spolu obě strany komunikovaly. Jsem rád, že se objevují vlaštovky v podobě akcí jako třeba Zažít město jinak, které pak strhávají další.

Ale stačí to?
Pokud budeme uvažovat tak, že jedna malá konstruktivní akce neznamená nic ve srovnání s miliardovou korupcí, můžeme to rovnou vzdát. Právě ten drobný zásah, jako je Bajkazyl, Kobzova piana v ulicích, iniciativa Zažít město jinak nebo akce v Krymské ulici, mají velký význam. Vytvoří komunitní prostor, ukáže možnost jiného využití místa, naruší vžitý stereotyp. Ovlivnit, zlepšit svojí ulici je snadné a je hned vidět efekt. Na rozdíl od nadávání na tunel Blanka. Náš film není jen o územním plánování, to by bylo příliš zjednodušené, ale i o společnosti, o vůli a schopnosti věci konstruktivně měnit a tím možná měnit i sebe.

Film vstupuje 25. 9. do kin i do VOD distribuce prostřednictvím  portálu Aerovod.cz, kde je k dispozici ke streamování.