Náhoda má domovské právo

LN Jak jste přišel na to, že Rosa definitiva je vaší poslední básnickou sbírkou?
Skutečně ji považuji za poslední knihu veršů, když už i v titulu je něco definitivního: růže. Musím růži respektovat. Ale kdoví?

V básni Každé slovo píšete: „Rostl portugalský jazyk v mých úžasných ústech“. Jak to tedy je s vaším psaním portugalsky. Překládáte už hotové básně z češtiny do portugalštiny, nebo se před každou básní rozhodujete, jaký bude její originál?
Většinu básní píšu česky, protože se vždy v jazyku znova rodí. Portugalsky píšu fikci, neboť ta nepotřebuje zázemí jako poezie: zázemí dětství, prvních dojmů, prvních záchvěvů, prvních poznání a všeho, co bylo naším začátkem. V každém případě báseň se rozhoduje, čím chce být.

Žijete v Portugalsku. Vyhovuje vám tamní mentalita tím, že je podobná té české, nebo právě tím, že se odlišuje?
Nepřemýšlím o tak obtížných otázkách.

A proč jste se tedy vlastně rozhodl usadit zrovna v Portugalsku?
Náhoda (nikoli nehoda). Náhoda má domovské právo. Náhoda nepřemýšlí, neboť je. Proto s ní sympatizuji.

Za války jste byl v odboji. Znamenala pro vás poválečná léta v Československu velké rozčarování?
První poválečná léta byla velmi krásná, i když komplikovaná, a právě proto asi krásná. Bylo to velké dobrodružství myšlenek, sil a protisil a bohužel toto období růstu, i mého vlastního, skončilo únorem ’48.

Co podle vás dodnes přetrvalo z programu dynamoarchismu, který vaše básnická skupina po válce razila?
Pro mě subjektivně dynamoarchismus je ideologicky a esteticky velmi přijatelný, zajímavý a dokonce inteligentní. Nevím, jak jsme k té inteligenci, mladí kluci, došli. Asi bych souhlasil s většinou věcí, kdybych si manifest dynamoarchismu a časopis Aktiv, jehož první číslo obsahoval – ostatně nebylo dalších čísel –, kdybych si je znovu přečetl. Ale bohužel, při mnohém stěhování se můj Aktiv stal pasivním čili nemám jej po ruce. Zajímavé, že tu a tam dostávám ze světa širého dotazy o dynamoarchismu, většinou od univerzitních badatelů, a já jim odpovídám, jak můžu. Stenograficky řečeno: dynamoarchismus ano.

Jedním z této skupiny byl taktéž následně proslulý divadelní režisér Jan Grossman. Jak na něj vzpomínáte?
Grossman byl pro mě Jamária, tak jako hrdina Zeyerovy knihy. Potkal jsem ho, když měl Rimbaudův věk, čili byl o několik málo let mladší, a bylo velké dobrodružství se s ním stýkat, být svědkem jeho růstu, zpočátku mu intelektuálně pomáhat, což mi později oplatil. Byl jsem to já, který jej přivedl k zájmu o divadlo, a nikoli jen o svět myšlení a literatury. Setkal jsem se s ním znovu až po roce 1989 čili víc jak po padesáti letech; byli jsme úplně stejní, měli jsme jen jiné ženy. Byl jsem šťasten, že jsem ho ještě zastihl, než zemřel. Chtěl bych se s ním dnes projít a prodiskutovat situaci.

Založili jste tehdy rovněž deník Mladá fronta. Vnímáte jej stále jako své dítě?
Do jisté míry nám, kteří jsme Mladou frontu vymysleli a realizovali za dramatických okolností, patří. Ale my už nejsme my.

Pracoval jste v portugalské televizi. Tady se neustále velmi diskutuje o České televizi. Není veřejnoprávní televize v současnosti už přežitkem?
Ať žijou přežitky.

Sledujete současnou situaci v České republice?
Ano, pokud mohu: vše, co se v České republice, ale také na Slovensku děje, mě intenzivně zajímá. A tu a tam trpím a tu a tam mám radost. Rád bych byl diskrétní, neboť v Čechách bohužel nežiju a moje návštěvy bývají maximálně dvouměsíční a jsou věnovány divadelní nebo jiné tvůrčí práci.

V básni Španělská noc píšete o tom, ze čtete „zbytečné knihy“. Jak se takové knihy poznají?
Všechny knihy jsou v některých nepříjemných nebo naopak privilegovaně krásných situacích zbytečné.

Ještě se chci zeptat, jak se to přihodí, že „Jméno se přestává jmenovat“?
Stručná odpověď je tato: když jméno splývá, přelévá se do jiné nádoby, dotýká se něčeho vyššího nebo obtížně jmenovatelného, v takovém případě se už nejmenuje.