Půdorys hry, kterou v Činoherním klubu nastudoval Ladislav Smoček, je jednoduchý - odehrává se ve svižném střídání situací, v nichž komorní společnost dvou žen (o třetí - mladičké modelce Lédě se po větší část děje pouze hovoří) a tří mužů řeší své manželské a nemanželské propletence.
Krleža napsal Lédu obratně jako zábavnou konverzačku, která svůj žánr psychologickým postřehem nepatrně převyšuje. A Smoček ji zrežíroval tak, jak to umí jen on -s porozuměním pro lidský živočichopis, s espritem, elegancí, citem pro pointu. A také s nenápadným ironickým komentářem.
Miroslav Krleža: Léda
|
Ten si nemůže pomoci a musí se hnát za každou sukní, ale přesto se jako čert kříže bojí jakéhokoliv závazku, a tak raději mistrně mlží. Když hrozí, že by mohla přijít kosa na kámen, je schopen vynaložit nadpozemské úsilí psychické i fyzické: kroutí se, bublá, koulí očima. Je neporazitelným rétorem, který by vymluvil z jalové krávy tele, aby vzápětí otcovsky chlácholil vystresované objekty své vášně.
Dosáhne-li jako svůdce svého, dokáže bravurně vytvořit dojem, že o takový úspěch ani vlastně nestál. Nárožný je v roli Krležova obstarožního kocoura neodolatelný, a i když evidentně určuje rytmus inscenace, má partnery, kteří jsou rovněž dostatečně originální.
Žádný kladný hrdina
Všichni se dobře doplňují, i když každý používá jinou míru stylizace: Ondřej Vetchý hraje potrhlého malíře Aurela, cynicky pěstujícího manželskou nevěru a stravujícího se tvůrčí mukou na hranici drastické komiky, Dana Černá je jako jeho zrazovaná i hřešící choť Klára spíš civilnější.
Druhý pár tvoří Melita a továrník Klanfar. Ji ztvárnila v příjemné nadsázce jako dráždivou potvoru, vzteklici a egoistku Nela Boudová, jeho coby stoického trulanta Mojmír Maděrič.
Celá sestava ale především postrádá kladného hrdinu, každý si zdatně hraje na vlastní písečku, a když už to téměř vypadá, že by na hodnou a podváděnou mohla aspirovat Klára, ukáže se, že všechno je jinak.
Krležova hra se na českém jevišti objevuje poprvé a tvůrci ji neváhali přirovnat k Bergmanovým sondám do ženské a mužské psychiky. Přes všechen vtip, Smočkovu kultivovanou režii a herecké výkony, které ctí konverzační žánr, je to dost nadnesené tvrzení.
Léda se přece jenom mnohem víc blíží vaudevillu než dramatům s existenciálním přesahem, které psal a točil slavný Švéd.
Neznamená to ovšem, že by se divák na Lédě královsky nepobavil, ale popravdě: kdyby se mu jí nedostalo, asi by to přežil. Zvlášť v Činoherním klubu.
