Naslouchání přírodě a hudbě. Přínos Olgy Karlíkové pro umění byl opravdu mimořádný

Její tvorba působí naprosto přirozeně, není vykonstruovaným konceptem, ale stává se živým a proměnlivým záznamem jejích pozorování a vnímání přírody. Jeden z okruhů její tvorby představují obrazy, v nichž se zabývá prostorem, jeho proměnami a pohybem jeho částic, ději, které v něm probíhají, nebo zase až architektonickým uspořádáním prvků. V některých obrazech se přiblížila strohé geometrické abstrakci. Navázala na pozdní malbu Josefa Šímy s jeho smyslem pro vyjádření světla a přiblížila se soustředěné tvorbě Václava Boštíka, který se inspiroval procesy, probíhajícími v přírodě i v celém kosmu.

Zpěv ptáků, velryb a žab

Jedním z jejích témat se stala voda, kde ji inspiroval rytmus proudění a vlnění moří či rybníků, kdy vytvářela obrazy s proměnlivou strukturou, do které se promítal pohyb a světlo, odrážené od rozlehlých vodních ploch přerušovaných soustavami ostrovů a pronikající do volného prostoru. Dalším důležitým tématem se pro ni stala Země, kterou vnímala jako živel, jehož vývoj sice podléhá určitým zákonitostem, ale přitom v něm hraje důležitou roli také náhoda.

Určité děje se sice neustále opakují, ale existuje nekonečné množství možností a variant, závisejících na okamžitých podmínkách, ovlivněných složitými a proměnlivými vztahy. Dokázala takřka abstraktní krajinu členit na plochy rozdílných, citlivě volených struktur, nebo do přesně odstupňovaných prostorových plánů.

Olga Karlíková se proslavila svými kresbami a obrazy, v nichž zaznamenávala kolísání, klesání a stoupání tónů, proměnlivý rytmus zpěvu konkrétních druhů ptáků nebo zvuky vydávané celým jejich hejnem. Svou křehkostí a jemností, neobyčejnou trpělivostí a vynalézavostí a také pokorou před přírodou se přiblížila východní kaligrafii, když v průběhu několika desítek let převáděla do vizuální podoby různé nuance ptačího zpěvu. Dosáhla neobyčejného souznění s přírodou, podobně jako Milan Maur ve svých kresebných záznamech posouvajících se stínů stromů nebo Vladimír Merta v kresbách větrem, který nechal tvořit na papíru nebo plátně zavěšenými štětci. Zcela jiný charakter má zpěv žab, zaznamenaný jakýmsi ostrým výtvarným staccatem, vyjadřujícím nekonečné pravidelné kuňkání a pokrývajícím obrazovou plochu. Úplně jinak působí záznamy zpěvu velryb s jeho táhlými a intenzivními tóny, ovládajícími rozlehlou mořskou hladinu i pobřeží.

Malířka se ovšem inspirovala také klasickou hudbou, jejíž rytmus i melodii uměla výstižně zachytit do výtvarné podoby, ať už šlo o barokní (Telemann, Bach…) nebo moderní skladby minulého století (Janáček, Suchoň, Slavický). Opět projevila mimořádnou citlivost při vyjádření melodií, rytmů a kompozičního stylu prostřednictvím gest a linií.

Osobitá představivost

Zasáhla i do oblasti užitého umění, vytvářela nápadité vzory látek, věnovala se také tapiserii a návrhům koberců, kde se také projevila její osobitá představivost. Buď se na nich prolínaly volné linie, nebo na nich vznikaly pravidelné struktury za střídání barevných tónů či jakoby se v koláži překrývajících útržků barevných papírků. Experimentovala v oblasti ilustrace, kde uplatňovala různé technické postupy, například frotáž, monotyp, serigrafii nebo počítačovou grafiku. Zkušenosti z textilní tvorby a ilustrace se promítly do kreseb a obrazů, a naopak, její volná tvorba ovlivňovala užitou.

Cílem této poměrně rozsáhlé a obsažné výstavy bylo zdůraznit význam malířky, jejíž přínos byl mimořádný nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu, protože nikdo v té době ani u nás, ani v zahraničí nevolil podobné přístupy a nedokázal se podobným způsobem vyjádřit. Její neobyčejné dílo nebylo dosud ve svém celku a významu plně zhodnoceno, což se však právě teď děje zásluhou retrospektivy připravené Lukášem Filipem Šabo (koncept), kurátorkami Terezií Zemánkovou a Anežkou Šimkovou a architektem Zbyňkem Baladránem.