Našrot prošel velmi zajímavým vývojem od přímočarého punku k různými směry bohatě inspirované hudbě, včetně nejen na české scéně unikátního mixu tvrdého rocku s prvky tradiční arabské hudby. Křest nového trojalba si připravil na dva aktuální koncerty. Ten v „rodném“ Havlíčkově Brodě proběhl v sobotu, pražské vystoupení ve Vagonu, domovském klubu Našrotu, čeká kapelu a fanoušky 24. března. Na bujnou minulost pro LN zavzpomínal frontman a také hudební archivář, publicista a spisovatel Petr Hrabalik, kterému na hudební scéně nikdo neřekne jinak než Hraboš.
Jaká byla kritéria výběru skladeb na kompilační trojalbum?
Bylo jich několik. Zaprvé léty prověřené skladby, které je stále slyšet na našich koncertech. Potom songy, které v určitém období Našrotu hrály vcelku zásadní roli, ale dnes se již v koncertním repertoáru nevyskytují. A nakonec písničky, které zůstaly jaksi v závětří, nehrajeme je, ale i po těch letech je považujeme za vcelku kvalitní.
Takže žádné novinky?
Naopak, jsou tam dvě. Na jednu z nich, s příznačným názvem Dark East Mordor, byl natočen i videoklip.
Během těch třiceti let jste do své tvorby včleňovali různé styly. Jaká byla jejich posloupnost?
Začínali jsme v roce 1988 jako čistě hardcorová kapela, jejíž jasnou inspirací byli Dead Kennedys. Zároveň tamměla být přítomna určitá běsnost, kterou jsem obdivoval na The Who. Ale v podstatě se jednalo o takové krátké rychlé vypalovačky. Byli jsme prostě tři divocí magoři v hnědých kožených bundách. Po pár letech rychlojízd jsme ovšem najednou zjistili, že se nikam hudebně neposouváme. Ale právě v tom čase přicházely velké inspirace od crossoverových skupin typu Faith No Morea Red Hot Chili Peppers, zároveň se objevilo grunge, později newyorský hardcore s kapelami jako Biohazard – to všechno přineslo do tvrdé muziky čerstvost a odpich. My jsme všechny tyhle styly a substyly samozřejmě absorbovali. Líbily se nám, a tak jsme je postupně začali včleňovat do své tvorby. A s tehdy novým kvalitním kytaristou Ceemkem to šlo ještě líp. „Načmuchávali“ jsme i acid jazz a ethno – to byla úžasná doba. Najednou jako by se nám otevřel nový, velký prostor, ve kterém si můžeme dělat, co chceme. Bylo to jako sen.
Co na stylové změny říkali vaši příznivci?
Je pravda, že tím, jak jsme tak nějak obtiskovali všechny uvedené vlivy do svých skladeb, se nám vždy po určitém období různě pozměňovala fanouškovská základna. Samozřejmě „držáci“ vydrželi dodnes, ale někteří „slabí ve víře“ se holt naštvali a odpadli. Uznáváme, že jsme se ke svým posluchačům chovali trochu macešsky, ale kapela by především měla hrát to, co se líbí jejím muzikantům. Aby v tom byla radost a žádné nucení.
Našrot v akci
Každá kapela prožívá vrcholy i pády. Jaké byly ty vaše?
Nejlepší pro nás byly samozřejmě devadesátky – právě v tomhle období přicházely ony inspirace: byl to čas překračování žánrových hranic, čas spousty koncertů, hraní před Václavem Havlemna Trutnově, vystoupení na festivalu Jam 96, čas mejdanů, kaleb a jízd. Byl to čas tvůrčí a umělecké svobody. A co se týče krizí, ty přijdou na každý soubor, protože je to křehký organismus. Například po miléniu nastal úbytek diváků, stalo se módou do klubů chodit spíš na dýdžeje než na živé kapely. Navíc se nám nějak nedařilo napsat nové skladby a na pár koncertech jsme se strašně „zmastili“ a hráli opravdu děsivě. Nakonec jsme to zvládli a po koncertní pauze jsme vylezli s novým repertoárem. Ustáli jsme i pozdější krize osobní a vztahové, úmrtí blízkých přátel i úmrtí v rodinách. A teď, v roce 2018, jsme pořád tady. Je to neuvěřitelné, ale je to tak.
Které z počinů Našrotu máte vy osobně nejradši?
To je těžké vybírat. Skladba nejspíš Going To Shamballah, album určitě The Mirror & The Mask, oboje z roku 2000. Z klipů bych vybral ten od režiséra Zdeňka Suchého na písničku 21 Reasons Why White Men Can‘t Sing Rap, kdy si pozval i část divadla Vrata. A z koncertů? Je to zvláštní, ale v paměti mi utkvěl takový festiválek krátce po Jamu 96, bylo to někde na rozmoklé louce u Turnova. Toho večera jsme hráli hodně divoce, já byl nějaký rozskákaný a při jednom ze skoků jsem přecenil svoje letecké schopnosti a regulérně z toho pódia spadl mezi lešenářské trubky, ze kterých bylo postavené. Crčela ze mě krev, měl jsem šrámy a naražená žebra, ale vydrápal jsem se zpátky a koncert jsme stejně divoce dokončili. A jednoho maníka z diváků ten náš set tak rozhicoval, že celý od bláta přilezl pod pódium, tam padl na kolena, začal se mohutně klanět a po vzoru hrdinů filmu Waynův svět křičet: „Nejsme vás hodni! Nejsme vás hodni!“
