V domácím kontextu pak třeba autoři narození kolem roku 1940, kteří přišli ke slovu poprvé v druhé půli slavných šedesátých let: Petr Král, Stanislav Dvorský, Prokop Voskovec – anebo Roman Erben. Znáte? Pokud ne, je tu aktuálně skvělá šance na seznámení minimálně s posledním jmenovaným, s jeho novinkou, která nemohla mít potrhlejší titul: Trombónové chvění.
Vždycky hra
Takže spisovatel muzikant? Rozechvělý, jak dopadne jeho sólo vykroužené nad vlastní hlavou? Roman Erben, narozený ve válečné Praze, publikoval své první knížky na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako bibliofilie. Jako knížky, kde se slovo přirozeně paktuje s obrazem: jedno přerůstá v druhé, doříkává a dokresluje, analogicky rozvíjí a symbolicky podtrhuje. A jaké slovo: báseň, próza, fejeton, poznámka, esej? Od každého podle momentální chuti, vždycky jak libo.
Podobně v doprovodných kresbách, mixujících vědeckou přesnost plus přísnost s měkkým, uvolněným lyrismem, s fantaziemi poletujícími svobodně svěžím vzduchem čerstvě vyloupnutého jara. Schémata, floskule, automatismy? Příbuznosti, ohlasy, nedejbože nápodoby? U Erbena nic z toho. Ani tehdy, před půlstoletím, ani dneska, po roce 2000, kdy publikoval patero nových titulů. Vždycky původní elán, obrazně zpracovaná realita vnější i vnitřní, pobavené, lehce ironické komentáře k aktuálnímu i věčnému: k sobě, k přátelům, ke světu.
Bez smíchu nic nevyroste. Ten sborník české poezie má malý háček... |
Erben vystudoval strojní fakultu ČVUT, odtud jmenovaná přísnost a přesnost; v šedesátých letech se přátelil s parasurrealisty z okruhu UDS, odtud probuzená imaginace. Věnoval se grafickému designu, kreslil, maloval, fotografoval, podnikal výtvarné výpady do prostoru, s gustem zkoušel vlastní, komorní příspěvky k dějinám akce, performance, happeningu. Vždycky hra, experiment, zábava. Poezie jako pocta poetistickému básnění pro pět smyslů. Sympatie pro kouzlo němé grotesky, neposedné rytmy jazzové muziky, ale i bujení vlastní zahrady za oknem pražského domu. A k tomu jako „jištění“ existenciální milníky: tragický osmašedesátý, nástup ještě tragičtější normalizace, emigrace v osmdesátém roce a nelehké návraty z mnichovského exilu domů v posledních letech. Erben vyrostl v silnou tvůrčí individualitu, solitéra, který ví, že „být originál znamená nastavovat i rozviklaným židlím vlastní kůži“. Ovšem vždycky raději vskrytu, ve stínu velkých dějin, mimo nasvícené plátno – v tichu soukromí, v šeru vlastního labyrintu, v „naší utajené skrýši“.
Namířit hlavu
Je škoda, že o Romanu Erbenovi není víc slyšet, že není víc vidět ve veřejném prostoru – že jeho jméno a hlavně bohaté, vrstevnaté dílo víc nerezonuje v literárním, výtvarném, kulturním provozu. A nejen zdejším, i v tom za hranicemi. Má totiž to, co většině literátů i umělců zoufale chybí: jednak pokoru, vědomí své nicotnosti tváří v tvář vesmíru a věčnosti, jednak jemné a čisté vidění, původem z dětství, které po vedlejších cestách propašoval v plné parádě do věku dospělosti. A pak samozřejmě humor, někdy černý, ostře kritický, na hranici s absurditou, jindy modrý, skoro útěšný, jako mírné vlny nostalgie.
V Erbenově poezii se míchá lehký stesk po tom, co minulo, s pichlavými komentáři věnovanými tomu, co je – ale i s výhledy na to, co nejspíš bude. Básník dává jedinečný recept, jak se na přívaly reality připravit: nebrat ji úplně vážně, vyzvat ji na hravý souboj a porazit ji gejzírem pestrých obrazů, vyletujících z dobře namířené hlavy. Stojí za to si jeho recepturu vyzkoušet na vlastní kůži. Třeba s Trombónovým chvěním v ruce.
Roman Erben: Trombónové chvění Milan Hodek / Paper Jam, Hradec Králové 2019, 116 stran |
