Natoč Zbabělce, napsal mi Josef Škvorecký

LN Kdy se začnou Zbabělci točit?

To samozřejmě nezávisí jen na mně. Snad k tomu dojde. Teď asi nejdřív vznikne film o sportovním dopingu v 80. letech. Na něj už jsou granty. 

LN Scénář Zbabělců je ale hotový...

Ano, ten je hotový. 

LN A ten jste napsala vy?

Ano, já.... 

LN Ale vy nejste první...

To nikoli. Ta historie je opravdu dlouhá a shodou okolností jsem s ní trochu obeznámená. Myslím, že jsem snad všechny předchozí scénáře četla, takže když se k tomu teď přiznávám, vystavuju se podezření, že jsem si třeba něco z těch předchozích scénářů vypůjčila, což ale tak není. První scénář podle Zbabělců začali psát Škvorecký s Formanem už koncem 60. let, napsali asi dvacetistránkovou synopsi, dál se nedostali. Oba odešli do Ameriky a už se k tomu nevraceli. Tahle Formanova verze se velmi podobá jeho českým filmům, je to taková tragikomická legrace, něco jako Hoří, má panenko v květnu 1945. Ono je vůbec zajímavé, jak každý si vybere z té rozsáhlé románové látky to své... Po roce 1989 se ke Zbabělcům jako první přihlásil Petr Jarchovský, který napsal asi pět verzí, přičemž se mluvilo a snad i počítalo s tím, že to podle jeho scénáře natočí Jiří Menzel. Z toho pak sešlo. Chvíli to vypadalo, že by se Jarchovského scénáře mohl ujmout Vladimír Michálek, z čehož sešlo též, podobně jako z úvahy, že by to natočil Jan Hřebejk. Nakonec Jarchovského scénář zůstal u ledu a když jsem s Petrem před časem mluvila, řekl mi, že jeho nejšťastnější den scenáristy byl ten, kdy se definitivně řeklo, že jeho Zbabělci se točit nebudou... 

LN Ten scénář na vás působil jak?

Opět se to velmi podobalo filmům, které udělali s Hřebejkem: bylo to shovívavé, k úsměvu a epizody jsou velmi dovedně a elegantně navlékány na sebe.

LN A další pokusy...

Další, kdo se o to pokusil, byl Bohdan Sláma. Jeho scénář jsem taky četla a musím říct, že ten byl asi duchem a vším románu nejvzdálenější. To i Josef, který byl neskonale tolerantní a delikátní a strašně nerad někoho kritizoval, dal mírně najevo, že je přece jen poněkud zvláštní, když má film, který se odehrává v Náchodě, začínat vesnickým jarmarkem. Josef, který si všechny dopisy archivoval, mi ukazoval korespondenci, kterou s Bohdanem vedl a byla to taková velmi subtilní upozornění. 

LN A pak to přišlo k vám. Vy jste k tomu tedy přistoupila jak?

Josef viděl můj televizní film natočený podle jeho předlohy, povídek Hořký svět. Rytmus v patách se jmenoval a velmi se mu líbil. Říkal, že je to to nejvěrnější, co se kdy podle něj natočilo. Takže mi napsal, že by velmi stál o to, kdybych se o Zbabělce pokusila já. Mně se nejdříve podlomila kolena. Četla jsem je před dvaceti lety, možná dřív. Nejvíc jsem si pamatovala scénu tanků v lesíku, při níž zastřelí Bertu. Pak scénu masakru v pivovaře. Kupodivu mi válečné, násilné momenty utkvěly v paměti mnohem víc než ta osobní, milostná rovina, kterou jsem ve svých osmnácti asi považovala za samozřejmou.

LN Co jste tedy Škvoreckému odpověděla?

Že jsem velmi poctěna, ale že si to musím znovu důkladně přečíst a promyslet. To jsem udělala a myslela si zprvu, že se to nedá zvládnout. Že je to hrozně rozsáhlá, bohatá a těžko uchopitelná látka. A že je to hrozná odpovědnost. Pak jsem se do toho dala. Tomu pomohlo i to, že produkční společnost Negativ, se kterou tady spolupracuju, dala najevo, že s tím počítá a že jde do toho.

LN Jak jste začala?

Řekla jsem si, že se budu snažit udržet svůj dávný čtenářský zážitek, tedy onu drsnost a osudovost, která je ve Zbabělcích tak silně přítomná. Připadá mi, že na té knize je nejdůležitější, jak se tam proměňují a vybarvují charaktery, jak se prokáže, kdo za něco stojí a kdo je oním zbabělcem a kdo hrdinou. Vždyť právě ten Danny se tam promění z takového nanicovatého kluka v muže, nejen ve smyslu milostném, ale přímo hrdinském. Důležité mi také připadalo, jak Škvorecký zachytil konec jedné diktatury, která bude brzy nahrazena novou, k čemuž občané spěchají přispět.

LN Něco podstatného jste změnila?

Udělala jsem ty kluky o něco mladší. V románu je jim jednadvacet a jsou to veskrze panicové. To by myslím nepůsobilo dnes úplně hodnověrně.

LN A zmasakrované Němce v kosteleckém pivovaře jste tam nechala?

Ano, to jsem tam nechala. Je pravda, že takové scény nepůsobí už dnes nijak objevně, jak by tomu bylo třeba před dvaceti léty, ba může to působit trochu jako klišé, ale bylo by velmi zkreslující, kdyby tam právě tato událost chyběla. Mimochodem, české vyrovnávání se z minulostí, ba právě i s tím, jak se někteří Češi „pomstili“ krátce po válce na Němcích, se velmi podobá způsobu, jak se to děje a jak se o tom mluví a píše ve Francii. Tam se před dvaceti lety o něčem takovém také skoro vůbec nemluvilo. Myslím, že v žádných jiných scénářích ten masakr nebyl...

LN Mluvil vám Škvorecký do psaní?

Josef se mnou strašně rád všechno probíral a strašně mě vždycky chválil. Já jsem to ovšem brala s velkou rezervou, protože jsem záhy poznala, že je to nesmírně vlídný a milý pán, který by se nikdy neprojevil jinak než zdvořile. Takže mi nechával zároveň volnou ruku, ale byl vždy k dispozici.

LN Jak jste spolu komunikovali?

Mailem, ty psal rychle, dlouhé a rád. Mohla bych vydat sebrané maily... Skype a takové věci nepoužíval. Psal mi dopisy a posílal spoustu dokumentačního materiálu.. 

LN Poprvé osobně jste se setkali kdy?

V květnu 2010. Zajely jsme za ním do Toronta s producentkou Kateřinou Černou. Bylo to strašně milé a dojemné. Chovali se k nám jak ke členům rodiny. Josef i Zdena. Byly to krásné chvíle.

Toronto, květen 2010. Zdena Salivarová-Škvorecká, Andrea Sedláčková a Josef Škvorecký

LN Jak žili?

Řekla bych, že prostě, skromně a obyčejně. Ten jejich domek, to nebyla žádná vila, to byl skutečně skromný dřevěný domek, sice hezky zařízený, ale malý a jednoduchý. Když Josef přestal učit na univerzitě, tak trávili zimy u svých přátel na jihu, asi v Texasu. To ještě Zdena řídila, takže podnikali cestu přes Spojené státy, což trvalo několik dní. To bylo dobrodružství jejich stáří. Teď už žili jen v tom domečku, vařili si tam, Josef psal a poslouchal desky. Zdena se starala o domácnost a o pejska.

LN Co si vařili?

No, to úpně nevím. Vím jen, že Zdena dělala Josefovi české omáčky. Měli na to takový francouzský strojek, který se jim ale rozbil, tak jsem jim poslala z Francie nový, takže měli česko-francouzské omáčky. Myslím, že si rádi otevřeli bílé víno, to byl takový jejich skromný luxus. 

LN Jak na tom byl zdravotně?

V tom roce 2010 už chodil s pomocí vozítka, ven už moc nevycházel, ale pohyboval se. Do restaurace by ještě došel, ale raději jsme sedávali na zahradě, kdy bylo krásně. Josef vyprávěl historky, které já jsem už znala, neboť jsem je měla načtené. O to víc jsem byla zaujatá vyprávěním Zdeny o jejím životě, který musel být velmi dramatický a drsný. Když jsme se pak loučili, byly u toho slzy, neboť jsme si říkali, že už se třeba nikdy neuvidíme.

LN Ale viděli jste se.

Ano, o rok později jsme promítali Rytmus v patách v New Yorku v Českém centru, bylo to spojené s koncertem. Já jsem o tom Josefovi napsala a on se hned ozval, proč nezajedeme do Toronta, že je to kousek. Tak jsme jeli. S celou výpravou, vlastně jsme si tu cestu hradili sami, bylo nás sedm, herci, zpěváci, Emil Viklický, ale to každý rád podniknul. V Torontu se organizace ujal konzul Richard Krpáč, skvělý člověk, velký Škvoreckého fanoušek. Konalo se to v takovém starém kině v hollywoodském stylu – a bylo to úžasné. Josef už na tom byl opravdu hodně špatně, Zdena ho původně ani nechtěla pustit, ale nakonec jsme ho tam přivezli a bylo to ohromně dojemné. Josef měl standing ovation a myslím, že byl v tu chvíli šťastný.

LN Mluvili jste o jejich vztahu ke staré vlasti?

Zčásti. Byla tam myslím cítit jistá lítost nebo snad hořkost nad tím, co se tady o nich psalo.

LN Myslíte tu aféru s údajným podpisem Zdeny Salivarové?

Ano, to myslím nad jejich vztahem k Čechám leželo jak stín. Myslím, že je to hrozně trápilo a považovali to za strašnou nespravedlnost. Josef, jak jsem měla i možnost zažít, Zdenu neskutečně miloval. A strašně ho trápilo, že by jí někdo ubližoval. 

LN Ano, Škvorecký se vždy vyznačoval dojemnou věrností. Jan Zábrana v denících o něm píše jako o Věrném Errollovi.

Ano, to mi po nějaké době také navrhl, ať ho oslovuji Errolle. To mi nikdy nešlo. To bych si nikdy nedovolila. Já jsem mu vždycky psala Můj milý Josefe. Jsem strašně ráda, že jsem měla tu možnost ho poznat.