Opravdovou kuráž je možné vnímat jako pokus Coenů vplynout do středního proudu. Jde o novou adaptaci románu Charlese Portise, který byl už dříve úspěšně zfilmován (za hlavní roli ve filmu z roku 1969 dostal John Wayne Oscara). Dvojice v ní navíc zabrousila k westernu, který sice neprožívá zrovna zlaté časy, divácky je ale velmi vděčný a žádaný.
Komerční aspirace snímku podtrhuje i přístupnost mládeži, která umožnila americkou premiéru ve vánoční době, jež je pro rodinné podívané klíčová. Vyplatilo se – snímek již v kinech stihl utržit několikanásobek nákladů. A pokud se někdo na Opravdovou kuráž vypraví právě s takovými "mainstreamovými" očekáváními, neměl by být zklamán.
Uvidí elegantně nasnímaný dobrodružný příběh s dobrými herci a líbeznou hudbou, který se drží westernové tradice, zároveň si z ní decentně utahuje (podobně Coenové před dvaceti lety v Millerově křižovatce pojednali gangsterku). Ozvláštněný je pro autory typickou ironií, vtipnými dialogy a excentrickými vedlejšími postavami.
Ukolébaný tou povědomostí, může se divák přestat snažit v tom filmu najít něco víc – ke své škodě. Opravdovou kuráž je totiž možné vnímat jako další příklad tvorby pozdního období Coenů, kdy jsou v jejich filmech otevřeně a beze vší ironie formulovány základní existenční otázky, jež sice byly v pracích dvojice přítomné vždy, spíš ale skrytě.
Mattie (Hailee Steinfeldová) je srdnatá čtrnáctiletá dívka. Když jejího tátu zastřelí padouch Tom Chaney (Josh Brolin), je odhodlaná nenechat ten zločin bez odplaty a napře k tomu všechny síly. A že jich má – od na její věk pozoruhodné fyzičky po neúnavnou vyřídilku a vždy pohotovou zásobu biblických citátů. Do úlohy vykonavatele spravedlnosti obsadí "Kohouta" Cogburna (Jeff Bridges), věčně připitého pistolníka za zenitem, jehož strategií je začít střílet první a počkat si, jak se věc vyvine. Při pronásledování zloducha se k ústřední dvojici připojí ještě lehce nekňubný texaský ranger LaBoeuf (Matt Damon). Cesta hrdiny zavede do indiánské rezervace, kde proti nim nakonec nestojí jen stíhaný vrah, ale celá banda ničemů.
Příběh Opravdové kuráže je možné vidět jako variaci story o dvou ve všem protikladných hrdinech, kteří k sobě nakonec najdou cestu. Když Cogburn Mattie v úvodu filmu otráveně odmítá, je jasné, že jeho okoralé srdce nakonec příkladně roztaje. Ve filmu nedojde na nějaké překvapivé zvraty či peripetie, plyne celkem volně k cíli, zřejmému od počátku. Hodně času vyplní konverzace – Coenové často použili dialogy z Portisovy knihy, kouzlo snímku zčásti spočívá v nesourodosti obrazu a slova, ornamentální a archaické mluvy (do českých titulků její styl asi nebylo možné převést) a okolností a prostředí, v němž ty vybroušené věty padají.
Kamera Rogera Deakinse je jako vždy velkolepá, i v ní je ale ironický rozpor. Zachycené scenerie často postrádají westernový majestát – v hřejivém světle lampy je vidět špinavá chatrč, hrdinové neprojíždějí jen povznášejícími sceneriemi, ale i nevlídným bezbarvým lesem. Stejně tak i postavy nejsou nějaké nadlidské archetypy – na straně spravedlnosti dva komičtí mluvkové a proti nim sestava, již vskutku nelze označit za all stars team zločinu. Nic, co bychom od Coenů neznali.
Klamná povědomost
Ta povědomost je ale svým způsobem klamná. Sympatie, již budí figura hrdinky odhodlané ke střetu, který by měl být nad její síly, může zakrýt fakt, že Mattiina touha po odplatě vede ke smrti nemála lidí, kteří se proti ní nijak neprovinili. Její posedlost pravidly a jejich vynucováním je ve fundamentálním rozporu se světem, v němž se dívka pohybuje.
Opravdová kurážUSA 2010 |
Jako kdyby většina snímku byla jenom přípravou pro až snově působící vrcholnou scénu, jež vše předcházející relativizuje. Veškerá ironie zmizí a vše je "doopravdy" a napřímo. Najednou nejde o odplatu, ale možná o tu skutečnou "opravdovou kuráž", s níž do filmu dýchne cosi vyššího, přesahujícího lidské ambice, které za sebou nechávají mrtvá těla. Liturgická píseň Spočívám ve věčné náruči, jejíž melodie tvoří leitmotiv hudby Carterra Burwella, je náhle ilustrována velmi doslovným a emotivním způsobem. Elegický dovětek pak zase něžně zpochybní tu věčnost, naději opěvovanou v citované písni staví do protikladu ke způsobu, jímž hrdiny proměnil čas.
Příběh čtrnáctileté mstitelky se pak v téhle retrospektivě nestává první kapitolou nějaké výrazné životní story, ale kapitolou vlastně poslední, po které už nepřišlo o moc víc než dožívání. Věčnost a pomíjivost spolu vedou smutný a neuzavřený rozhovor, v němž naplno zaznívají naděje z první i skepse, jež plyne z té druhé.
