Kanadský filmař David Cronenberg se z okraje kinematografie propracoval mezi zasloužilé mistry. Jeho nový film Nebezpečná metoda jako kdyby tu metamorfózu potvrzoval – elegantní a uměřený snímek, v němž známí herci podávají solidní výkony. Zkoumá v něm ale pro něj tradiční témata.
Pro Cronenbergovy filmy byla vždy charakteristická kombinace chladné popisnosti a často až extrémní povahy popisovaného. Jeho hrdinové se z racionálního světa propadají do sfér pudovosti a iracionality, podléhají jim. Cronenbergovo „studené oko“ neuhýbá a abnormalitu a posedlost ukazuje do nejmenších detailů, v obrazech schopných vyvolat zhnusení i fascinaci. V Nebezpečné metodě je do určité míry nahrazují slova. Jistě i proto, že film je adaptací divadelní hry. Jejím autorem a scenáristou snímku je Christopher Hampton. Inspirací mu byla kniha Johna Kerra, která popisuje vztah mezi zakladateli psychoanalýzy Sigmundem Freudem a Carlem Gustavem Jungem a jejich pacientkou a později i kolegyní Sabinou Spielreinovou.
Léčba hovorem
Mladinká Sabina (Keira Knightleyová), která trpí nezvladatelnými hysterickými stavy, je přijatá jako pacientka na švýcarskou kliniku, kde pracuje doktor Jung (Michael Fassbender). Chce na ní vyzkoušet novou metodu, léčbu hovorem, se kterou přišel Jungem obdivovaný Freud (Viggo Mortensen). Na Sabinu nová léčba zabírá, dojde ale k „přenosu“ a do svého lékaře se zamiluje. Junga ta inteligentní mladá žena fascinuje, představuje protipól jeho manželky, chápavé, až svaté dcery z dobré rodiny. S pacientkou si začne, jejich milování je, ehm, poněkud neobvyklé. Je jí odpuzován a přitahován, jeho vztah k Freudovi je v něčem podobný. Sabina, která se pak psychoanalýzou začne sama zabývat, mezi nimi jaksi přechází. Od obou svých učitelů, kteří se postupem doby znepřátelí a stanou se protivníky i na odborném poli, cosi převezme. Stane se jejich „syntézou“, svým způsobem je překoná.
To by se psychiatrovi stát nemělo. Ale občas stane.
V Nebezpečné metodě je možné vidět ilustraci toho, jak se svět myšlenek a realita, již kolem sebe má myslitel, navzájem prostupují, ovlivňují, vycházejí jedna z druhé. Jung hloubá o lidském nevědomí, zároveň prožívá divoký románek se Sabinou, kvůli němuž na sobě poznává síly, o nichž spřádá své teorie. Střetává se se svým učitelem Freudem, jehož chce sesadit z psychoanalytického „trůnu“ a se kterým zároveň disputuje o metaforickém smyslu otcovraždy. Postoje obou jsou definované i sociálně. Dobře situovaný švýcarský protestant Jung versus židovský lékař Freud, který má na krku velikou rodinu a je si dobře vědom toho, že ho establishment nikdy zcela nepřijme.
Kameraman Peter Suchitzky pod Cronenbergovým vedením s decentní přesností ukazuje procovské interiéry, pracovny, kolonády lázeňských měst. Pod tímhle upjatým světem bublá spodní proud, jenž občas prosákne na povrch – v krvavé skvrně na bílém prostěradle, plesknutí opasku o lidskou kůži.
Nebezpečná metodaUK/Něm./Kanada, 2011 |
Cronenbergův a Hamptonův film spíš otázky elegantně nastoluje, než aby pohled na ně prohluboval, jistým způsobem jde docela po srsti. Je divácky vstřícný, nepřetěžuje ničím skutečně obtížným nebo těžko osvětlitelným. Vlastně nejsilnější je vmomentech, kdy se v němodehrává střet represe, upjatých norem a sil, jež tyto normy zatlačují, popírají. Dnešní západní svět je většinově na straně té léčby mluvením, která vyjevuje a artikuluje potlačené. Film Nebezpečná metoda zprostředkuje méně jednoznačný pohled.
Dusivě úhledný svět, v němž se hrdinové pohybují, jistě je represivní, jednotlivce může dohnat k hysterii (Sabininy záchvaty jsou v podání Knightleyové trochu moc velký „herecký koncert“). Při pohledu na otce moderní terapie je ale těžké se ubránit otázce, jestli jsme my, obyvatelé terapeutizovaného světa, skutečně tak vyléčení, jak si oni tehdy představovali. A když Jung v prorockém snu vidí hrůzy počínajícího 20. století, sugeruje to i souvislost mezi uvolněním sil nevědomí, o něž usiloval, a zběsilou destrukcí pozdějších let. Možnost, že ta metoda z titulu skutečně může být i nebezpečná.
