Hyperaktivní Neil Young ukázal během své dlouhé kariéry řadu tváří, nikdy se nebál experimentovat s různými muzikantskými sestavami, ale nebylo mu ani zatěžko se postavit před plný amfiteátr nebo posadit do studia jen sám s akustickou kytarou a foukací harmonikou.
Přesto: Youngovi fanoušci v zásadě rozdělují dvě průběžně se odvíjející linie jeho tvorby. Jedna je víceméně folkrocková, kdy v aranžmá často znějí akustické kytary, pedálová steel kytara či klavír; v tomto duchu Young natočil některá ze svých nejslavnějších alb, například Harvest (1972) nebo Harvest Moon (1992).
Druhá poloha je naopak rachotivě rocková, jež výrazně ovlivnila americkou rockovou scénu zejména přelomu 80. a 90. let – Young byl pro generaci grunge kapel typu Nirvany, Pearl Jam nebo Screaming Trees takovou ikonou, že jejich protagonisté dokonce prosadili do dobové módy kostkované flanelové košile, nezbytný doplněk původně právě Youngova „farmářského“ šatníku.
Jestliže mají obě tvůrčí polohy Neila Younga něco společného, je to odkaz k bílé country, jež mu prosakuje do akustického i rockového repertoáru. V tom se mimochodem liší od mnoha svých písničkářských generačních kolegů, s nimiž bývá občas srovnáván. Zatímco u kořenů takového Boba Dylana stojí černé blues, tenhle žánr Younga de facto minul, resp. prakticky ve všech případech, kdy se jej dotkl, se dostal na hodně tenký led.
Naopak countryová melodika i aranžmá jsou Youngovi blízké, a kdybychom si představili řadu jeho i těch nejtvrdších písní, postavených na syrových riffech, kytarových vazbách a úderném rockovém rytmu, v mírném poloakustickém podání, dostali bychom vlastně čistou country music. Platí to i pro deset nových písní na albu Colorado.
„Sprisahanie“ Crazy Horse
Stopa skupiny Crazy Horse se v Youngově kariéře průběžně objevuje a ztrácí od roku 1969, od prvního společného alba Everybody Knows This Is Nowhere. Tehdy ale ještě nebyl jejich zvuk tak vyhraněný, doba vyjasňování stylu přicházela až v dalších letech, byť typická nabroušená kytarová sóla patří nepřeslechnutelně k této kooperaci od začátku. Zcela zásadní proklamací tohoto stylu je album Rust Never Sleeps a na ně navazující živé dvojalbum Live Rust, obě z roku 1979.
Další silné období prožívali Young a Crazy Horse ve spolupráci na začátku 90. let, po skvělém albu Ragged Glory (1990), když se jim změnilo publikum a mladí fanoušci tvrdého moderního rocku se chodili dívat, „jak to dělá starý mistr“ (jemuž ovšem tehdy vlastně bylo pouhých pětačtyřicet).
Po „devadesátkové“ éře a ne úplně podstatných třech prvních letech nového milénia nastala mezi Youngem a Crazy Horse pauza, kterou až v roce 2012 přerušily ve stejném roce vydané dva vynikající novinkové tituly, nejprve Americana s rockově upravenými americkými lidovkami a následně Psychedelic Pill s řádkou nových původních Youngových písní.
Kouzlo propojeného kvarteta, které sice občas rachotí jak polorozpadlá fordka, ale má neuvěřitelné zvukové charisma a dokáže bezezbytku vtáhnout koncertně i nahrávkou, se oživilo jen krátkodobě a po propagačních turné v podstatě opět šla kapela k ledu.
Neil Young totiž začal spolupracovat s mladými muzikanty, s kapelou Promise of the Real, vedenou synem jeho letitého kamaráda Willieho Nelsona, kytaristou Lukasem. Přičemž do repertoáru této instrumentálně i výrazově velmi verzatilní kapely přejal i řadu písní z desek nahraných s Crazy Horse.
Je ovšem fakt, že ačkoli koncerty Neila Younga s Promise of the Real jsou vynikající, to slovy nepopsatelné kouzlo, to propojení, pro které snad v češtině není správný termín, zato slovenština může nabídnout hodně přesné a krásné slovo „sprisahanie“, tam prostě chybí.
Rovnocenná náhrada
Poprvé Neil Young naznačil, že by se společně s Crazy Horse mohl vrátit na scénu v květnu loňského roku pěti „pokusnými“ koncerty v USA, další dva následovaly letos v únoru v Kanadě. Návštěvníky a následně i další fanoušky, již se o obnovené spolupráci dozvěděli, zaskočila zpráva, že Crazy Horse jsou rekonstruováni v mírně odlišné sestavě.
Zůstala páteř kapely, jediní dva hudebníci, kteří hrají nepřerušeně v kapele od samého začátku, tedy baskytarista Billy Talbot a bubeník Ralph Molina. V současné sestavě ovšem chybí kytarista Frank Poncho Sampedro, oblíbený hudebník a téměř maskot kapely, se kterým Young sváděl ony tolik populární sáhodlouhé kytarové „souboje“. Důvod jeho odchodu není úplně přesně znám, zdá se ale, že šlo jen o běžnou únavu, danou věkem sedmdesátníka.
Na Sampedrovo místo přišla ovšem náhrada více než rovnocenná: kytarista Nils Lofgren byl velmi krátce členem Crazy Horse zkraje 70. let a největší slávy se dopracoval jako člen E Street Bandu Bruce Springsteena. Jeho vklad na album Colorado je nepřeslechnutelný ve tvárném muzikantství a širokém záběru. Nepochybně i díky němu zní album zase trochu jinak než typická „crazyhorseovka“, ale přitom stejně dobře.
Paradoxní je už to, že první tóny, které se rozezní po puštění alba, patří akustické kytaře a foukací harmonice. Tedy nástrojům, které vlastně dlouho byly v rámci Crazy Horse „zakázány“ (při společných koncertech měl Young ale vždy zhruba třípísňové akustické sólové okénko). A pak se přidá akustické piano v honky tonk stylu, na které hraje – právě Nils Lofgren.
K písničkám, které jako by se sem zatoulaly z jiných Youngových projektů, patří ještě Green Is Blue, Eternity a závěrečná I Do. Všechno vlastně typické folkrockové „youngovky“. Ty ovšem dorovnávají rachotivé rockové kusy, v nichž naopak skupina nezůstává dlužna nic své pověsti.
V tomto ohledu je středobodem alba vlastně už druhá skladba v pořadí, She Showed Me Love, trvající přes 13 minut, s kytarovým sólem, při jehož poslechu se Youngovu fanouškovi nemohou nezježit všechny chlupy na těle. K čemuž přispívá ještě jedna podstatná kontrastní věc: totiž sborové vokály, které sice Crazy Horse používali jako svoji silnou zbraň vždycky, ale snad nikdy v takové míře jako nyní.
Colorado je tedy velmi členitá, povedená deska. Pokud je pravda, že se příští rok vydá tato sestava do Evropy, máme se nač těšit.
