NEJ HITY: Pozor na rosomáka, drtiče kostí

A projevuje se u něj i kanibalismus. „Nemohu do domu, hrůza mi hrdlo svírá,“ oprávněně se bál textař Pavel Chrastina. Jenom na „zrnko máku“ by ale tuhle hyenu severu těžko nalákal. Naštěstí Gulo gulo, jak zní jeho latinské jméno, žije především v severním Rusku, v Grónsku a některých oblastech Ameriky.

Svého času býval běžně k vidění v Evropě, v bývalém Československu ale výhradně v ptačí podobě. Historicky první zmínky o jeho existenci na zdejším území se datují rokem 1968, kdy byl spatřen v Moravském Krumlově; stalo se tak pochopitelně v městské památkové zóně. „Přijeli jsme na koncert se zbytečným předstihem, tak jsem seděl na pódiu a zaháněl nudu brnkáním na kytaru,“ pamatuje si dodnes Petr Janda.

Prsty měnily tři durové akordy, pa-da-da, pa-da-da, pa-da-da, pá-da, dá-dá! „Co to je? To je dobrý! Zahraj to ještě jednou,“ kategoricky žádal akademický malíř Jan Antonín Pacák, ve skupině Olympic fungující jako bubeník s přezdívkou Jeňýk. Kapelník poslechl, přidal několik akordů – a byla z toho písnička. Vlastně jen melodie, slova byla na Pavlu Chrastinovi. Věnoval je „ptáku rosomáku“ s velkýma očima, který krade klíče a děsí lidi...

Inspirační zdroje pro tohle zvláštní slovní spojení byly hned dva. Jedním z nich se stal o rok starší spolužák z brandýského gymnázia, obdivovaný hráč basketbalu. Kamarádi mu říkali Rosomák. A Chrastina už tehdy veršoval: „To je pták, ten Rosomák!“ To však byla jen středoškolská říkačka, brzy zapomenutá.

Možná by ji pohltil čas, kdyby druhá polovina padesátých let nezavála přes železnou oponu do tehdejšího Československa rokenrol. Propadla mu řada kapel i zpěváků a Elvis Presley, Chuck Berry, Bo Diddley či Jerry Lee Lewis tenkrát učarovali Pavlu Bobkovi, Mikimu Volkovi nebo kapelám Crazy Boys či Sputnici.

Posledně jmenovaná byla po soudu dobových pamětníků nejlepší a souhlasí s tím i Pavel Chrastina, který chodíval tuhle kapelu nábožně poslouchat – jak kytarové projevy svého budoucího spoluhráče Petra Jandy, tak i zpěváka a textaře, pozdějšího dvorního básníka řady popových hvězd Eduarda Krečmara. Slova mu šlo líp psát než zpívat, Pavel Chrastina se ale od něj leccos naučil. I když zrovna v případě rosomáka se mýlil.

V roce 1958 natočilo sourozenecké duo The Everly Brothers píseň Boudleauxe Bryanta s názvem Bird Dog – a rázem z ní byl celonárodní hit. S jemným zpožděním se dostala přes oceán až do repertoáru rokenrolové kapely pojmenované podle umělé vesmírné družice; jen s českým textem Eduarda Krečmara: Psopták. Zčásti mu to přišlo legrační, zčásti překlad odhaluje jeho tehdejší znalosti angličtiny: ve skutečnosti je bird dog druh loveckého psa, který svému pánu přináší postřílené ptactvo. Jenže: když Krečmar může mít psoptáka, proč by Chrastina nemohl mít ptáka rosomáka? Navíc tady byl spolužák z gymnázia – důvodů víc než dost!

A tak vznikla bigbeatová píseň s dadaistickým textem. Tahle kombinace se setkala s takovým úspěchem, až měla být skladba zakázána. Výjimečně nikoliv z ideologických příčin, ale pro zákeřnou snahu oblbovat dítka školou povinná.

„Hned po vydání desky se do nás pustil hudební časopis Melodie, že zpíváme strašlivé hlouposti. Tak jsem do tohohle měsíčníku napsal fejeton, který nesl název Aby se dětičky poučily,“ vzpomíná Pavel Chrastina. Zvolil lehké pero a žertovný tón, takže dětští čtenáři se dozvěděli, že rosomák sice není pták, ale proč by nemohl létat? – To, že ho nikdo létat neviděl, ještě přece není důkazem, že skutečně létat neumí. „A to já si myslím dodnes,“ prohlašuje kategoricky autor textu a s ním tři čtvrtiny národa.

Tak alespoň dopadl v polovině devadesátých let test Mladého světa ověřující znalost pravého významu slova rosomák. Zakázat tuhle píseň se státní moci nikdy nepovedlo, zblbnout národ se oproti tomu podařilo skupině Olympic naprosto dokonale.