Pro Cleesea nejde o první knihu. Už v roce 2000 vyšel česky jeho beletrizovaný rozhovor s psychiatrem Robinem Skinnerem Život a jak v něm zůstat na živu s podtitulem Zábavné lekce z psychoterapie.
Potrhlý humor Monty Pythonů bude už jen na záznamech |
Fanoušci filmů jako je Život Briana nebo Monty Python a Svatý grál v knize No, nic jistě ocení nejen „historky z natáčení“, ale dozví se i nepříliš známé informace o Cleesově dětství a vyrůstání na malém městě. Budou moci sledovat, jak se z obyčejného zakomplexovaného kluka stal na Cambridgeské univerzitě král satirického humoru. Knihu přeložila Alžběta Šáchová.
Monty Python po třiceti letech: Eric Idle, John Cleese, Terry Gilliam, Michael Palin a Terry Jones.
John Marwood Cleese se narodil roku 1939 v městečku Weston-super-Mare. Absolvoval Cliftonskou střední školu a práva na Downingově koleji Cambridgeské univerzity. Prvního úspěchu se dočkal ve West Endu a pak jako autor a herec televizního show The Frost Report. Se skupinou Monty Python však přišla mezinárodní sláva. Filmy jako Život Briana nebo Monty Python a Svatý Grál se staly legendami. Mimo skupinu se John Cleese dočkal dalších ovací za televizní sitcom Hotýlek, který napsal se svou první ženou Connie Boothovou, jež tam s ním navíc i hrála. Coby herec se představil v řadě dalších filmů, namátkou v těch o Harrym Potterovi nebo Jamesi Bondovi. John Cleese žije v Londýně.
John Cleese: No, nic
John Cleese: No, nic (ukázka z knihy)Kapitola 1 Svoje první veřejné vystoupení jsem si odbyl 13. září 1948 na schodech Přípravné školy sv. Petra v městečku Weston-super- -Mare v hrabství Somerset v Anglii, když jsem byl na cestě do školní ošetřovny. Bylo mi osm a pět šestin let. Publikem mi byla banda devítiletých spratků, kteří se mi pošklebovali a hulákali: „Chee-eese! Chee-eese!“ Stoupal jsem dál po schodech navzdory ponížení a strachu, které mě provázely. Nejsilněji jsem ale vnímal to, že jsem z toho všeho úplně paf. Jak se mi podařilo upoutat takovou pozornost? Čím jsem vyprovokoval tu agresivitu? A... odkud se ta děcka, probůh, dozvěděla, že moji předkové kdysi skutečně nosili příjmení Cheese? Zatímco se zdravotnice „Rybajzna“ Findlaterová věnovala obvyklé prohlídce nového žáčka, já jsem se pokoušel sesumírovat si myšlenky. Moji rodiče mi vždycky kladli na srdce, abych se vyhýbal „zlobivým grázlíkům“. Co tedy ti grázlíci pohledávají v této příjemné škole sv. Petra? A jak se jim mám asi tak vyhýbat? Za onu ošemetnou situaci, ve které jsem se ocitl, nemohlo ani tak to, že jsem byl malý kluk, jako spíš to, že jsem byl řádně vytáhlý malý kluk. Měřil jsem sto šedesát centimetrů a ještě před svými dvanáctými narozeninami jsem to dotáhl až na metr osmdesát. Takže pro mě nebylo nikterak snadné splynout s davem vrstevníů, jak jsem si často vroucně přál, a to obzvláště pozěji, když jsem přerostl všechny učitele. A moc mi nepomáhalo ani to, že o mně jeden z nich, jistý profesor Bartlett, tvrdil, že mám „mimořádný rozhled“. Navíc se mi v důsledku nadměrné výšky podařilo „přerůst svou sílu“, takže jsem byl kvůli slabé fyzičce nekoordinovaný a neohrabaný, a to do té míry, že mě o několik let později můj tělocvikář, kapitán Lancaster, označil za „metr osmdesát požvýkaného motouzu“. Přičtěte si k tomu fakt, že jsem do té doby neměl pražádné zkušenosti s divokou náturou chlapeckých gangů, a pochopíte, proč se na mé tváři zračil výraz nefalšovaného strachu, když Rybajzna po prohlídce zase otevřela dveře a vyšoupla mě ven vstříc mému druhému veřejnému vystoupení. „Neboj, oni tě jenom tak škádlí,“ řekla. To mě jako chtěla utěšit? Totéž mohli prohlásit i tehdy v Norimberku. Ale frackové aspoň přestali skandovat a rozhostilo se absolutní ticho, zatímco já jsem se snažil přimět se k tomu, abych se vydal po schodech dolů. Když tu... „Seš kulatohlavec, nebo kavalír?“ „Co?“ Jejich tváře se na mě sesypaly a každá chtěla odpověď. „Kulatohlavec, nebo kavalír?“ O čem to mluví? Kdybych tehdy tu otázku pochopil, zřejmě bych na místě omdlel. Taková jsem byl křehká květinka. (A snad bych měl vysvětlit všem podobným mazánkům, že po mně nikdo z nich nechtěl uvážlivé srovnání znepřátelených sil, které proti sobě působily během Anglické občanské války. Jenom je prostě zajímalo, zda jsem obřezaný, či neobřezaný.) Ale můj první den v přípravce neskončil totálním fiaskem. Než jsem došel domů, naučil jsem se dvěma novým výrazům – „trapák“ a „sralbotka“. Slovo „posera“ jsem si musel vyhledat v tatínkově slovníku. Proč jsem byl tak... nemožný? Vraťme se úplně na začátek. Narodil jsem se 27. října 1939 v Uphillu, malé vesničce jižně od Weston-super-Mare. Tato dvě místa od sebe oddělovala jen taková středně široká silnice, která vedla od westonského pobřeží do vnitrozemí. Moje první vzpomínka se ovšem neváže na Uphill, ale na pár mil vzdálenou vesničku Brent Knoll a tamní strom, pod nímž jsem lehával a skrze jehož větve jsem pozoroval jasně modrou oblohu. Sluneční paprsky se opírají do koruny stromu z nejrůznějších úhlů, takže mi pohled těká z jednoho tónu zelené barvy na druhý, v bujné zeleni listoví se odráží celá škála bujných odstínů. (Řekl jsem si, že se do tohoto odstavce pokusím vtěsnat slova „bujný“, „odstín“ a „listoví“, neboť moji učitelé angličtiny měli vždycky za to, že tyto výrazy svědčí o tvůrčím talentu. I když slovo „bujný“ jsem asi nemusel použít dvakrát.) Samozřejmě si nejsem jistý, že právě toto je moje nejstarší vzpomínka. Jsem si jistý, že jsem si to kdysi myslíval, a zároveň si to chci to myslet, protože by to dávalo smysl. Já coby miminko ležím v kočárku a spokojeně pozoruji souhru mihotavé bujné zeleně a jejích překrásných odstínů. ... |
