Filmy sestávající ze segmentů od různých autorů bývají výrazem generační spřízněnosti (Perličky na dně československé Nové vlny), pokusem dotknout se určitého fenoménu (11'09'01 reagující na události 11. září 2001) či mozaikou různých pohledů na jedno místo (Paříži, miluji Tě). Tokio! už podle názvu patří do poslední kategorie. Lakoničtěji nazvané být nemohlo; ten vykřičník jako by předjímal překvapení, jaké diváka v kině čeká.
Svýma očima se na japonskou metropoli podívali tři z nejsvébytnějších filmařů současnosti; žádný z nich přitom z Tokia nepochází. První povídku – Interior Design – natočil Francouz Michel Gondry, známý i u nás fantaskními snímky jako Prosíme, přetočte či Věčný svit neposkvrněné mysli nebo videoklipy pro alternativní hudebníky v čele s Björk. Jeho díla v sobě obsahují poctu filmu jako médiu – zejména filmu dělanému na koleni, z lásky a přetlaku představivosti. Tento motiv se objevuje i v příběhu mladého páru, který do Tokia přijíždí s prázdnýma rukama, zato s aparaturou na promítnutí avantgardního snímku. Nadějným filmařem je sebevědomý Hiroko, zatímco poddajná Akiro se vedle něj cítí nevyužitá. Jak je u Gondryho zvykem, jeho segment čerpá z dětsky hravého vidění reality. Odehrává se v pohádkovém světě, kde škvíry mezi domy obývají placatí bubáci a kde se člověk i bez kouzelného sluchátka klidně promění třeba v... kouzelnou pointu.
Závěrečná část Tokio se otřásá je příběhem muže, který už deset let neopustil svůj byt. Je „hikikomori“: poustevník, člověk neschopný života ve společnosti, což je v Japonsku nezanedbatelný sociální fenomén. Vše potřebné k životu si objednává po telefonu – a právě příchod mladé rozvážečky pizzy doslova otřese jak jeho životem, tak i perfektně uspořádaným útočištěm.
Zemětřesení coby metafora zamilování se by v jiných rukou působila lacině, ale Korejec Joon-ho Bong ji dokáže pojmout neotřele. Je to o to překvapivější, že se proslavil úplně jinými žánry: vynikající detektivkou Vzpomínky na vraha a fantastickým „rodinným filmem o příšeře“ Mutant. Lyrická meditace nad životem tráveným rovnáním věcí do zákrytu a pozorováním hodinové ručičky mu sedí jen o vlas míň.
Fantasmagorie bez hranic
Nic na světě pak diváka nedokáže připravit na prostřední povídku Merde. V ní z kanálů na povrch vylézá šilhavý mužík v zeleném oblečku a stupňujícími se metodami terorizuje na tokijských hlavních třídách kolemjdoucí. To je jen začátek fantasmagorie, jež na plátnech nemá konkurenci. Merde je výbuch čiré filmařské anarchie, která se vysmívá zavedeným formám, ale místo pouhého samoúčelného boření staví soudržnou a komplexní autorskou výpověď. Moc médií, dědictví japonského imperialismu, masakr v Nankingu, skákání po trendech, terorismus – to vše tu člověk vidět může i nemusí, ale hlavně o tom nesmí přemýšlet hlavou. Merde je totiž zážitek téměř fyzický, který nelze vnímat na rovině intelektuální, nýbrž intuitivně, „břichem“. Kongeniální spolupráce francouzského režiséra Leose Caraxe (specializuje se na příběhy mučivé lásky jako Když chlapec potká dívku nebo Milenci z Pont-Neuf) a herce Denise Lavanta (známého rolí ve videoklipu k songu Rabbit in your Headlights) už teď patří do dějin.
Každá ze tří částí Tokia! je jiná a jinak poetická. Vedle prostředí je spojuje jen originalita a dlouhý nepřerušovaný záběr z některé z ulic. A jestliže by krajní části snesly trochu pokrátit, v Merde se každá vteřina vyvažuje zlatem. Něco takového se v kinech ocitne stejně často jako hikikomori na veřejnosti.
| HODNOCENÍ LN **** |
|
Tokio! (Tokyo!) Jižní Korea 2008 |
