Abych se udobřila s Karlem, aby se Spartě dařilo, udělat zkoušku z fyziky, podívat se do Paříže, žít šťastně, nikdy neumřít... naivní, žertovná i vážně míněná, povrchní i hluboká přání mladých lidí vytvořila ve dvou dokumentech Jana Špáty z let 1964 a 1990 předivo, které v obou případech vykreslilo unikátní portréty daných epoch.
Tužby a představy lidí na počátku životní dráhy byly jakýmisi průhledy do budoucnosti: opatrná kritičnost a nesměle vyslovovaná touha po svobodě v roce 1964 našla své důraznější vyjádření o pár let později v Pražském jaru, již velmi hlasitá nespokojenost zachycená v roce 1989 se dokonce přetavila v revoluční změnu české společnosti dříve, než měl film premiéru.
Projekt Jana Špáty bezpochyby dovoluje pokračování, a svým způsobem si je dokonce i žádá. Po dalších více než dvaceti letech stojí za to podobným způsobem nahlédnout do duše nastupující generace a pokusit se pochopit, po čem touží, co odmítá a k čemu směřuje. Olga Špátová se úkolu ujala s velkou energií a zaujetím: sama ostatně na začátku filmu zdůrazňuje, že její velké přání se plní právě realizací tohoto projektu.
Kdo je mladý?
Oba Špátovy filmy začínají stejnou groteskní scénou z toho prvního – mladý muž sedící před komisí dostává otázku: „Co dává socialismus mladýmu člověku?“ a když zaraženě mlčí, je povzbuzen dodatkem „Co jste se tak zalek, je to tak těžká otázka, nebo co?“ Těžká otázka to bezpochyby byla, dnešní tázání a odpovídání však také není úplně jednoduché. Drasticky zúžený okruh toho, co si před lety člověk mohl reálně (a na kameru) přát, se proměnil v málem bezbřehou mnohost. Aktuálnímu filmu Největší přání se tak na jedné straně otevírá cesta pro vytvoření daleko pestřejší mozaiky, na druhé straně nutně roste úloha subjektivního výběru režisérky, která z této mnohosti vytváří své sdělení.
Dirigent Jakub Hrůša ve filmu Olgy Špátové
Změnila se ostatně i definice mládí–Olga Špátová už neoslovuje pubescenty, ale mladé dospělé. Dirigentu Jakubu Hrůšovi, který je jedním znich, je o tři roky víc než režisérce, a i většina dalších jsou její vrstevníci. Naivita respondentů prvního Největšího přání a mladická vzpurnost druhého vzorku je tak následována obrazem společnosti, která již skutečně bere rozum a někdy stojí dokonce na prahu jakési životní moudrosti.
I díky zařazení ukázek z předcházejících dvou filmů mají diváci možnost nacházet konstanty (třeba že dvojice odchycená na maturitním plese vysloví obdobné přání v letech šedesátých, osmdesátých i těch současných) a uvědomovat si rozdíly (třeba že možnost cestování přestala být jedním z nejtoužebnějších přání, protože je skutečností).
Těžištěm dokumentu Olgy Špátové však není anketní tříšť, nýbrž série medailonů známých i neznámých, každopádně svým způsobem výlučných osobností, které ve filmu dostaly větší prostor. Jsou mezi nimi takoví, kteří dosáhli výrazného úspěchu, i ti, kdo se perou s předchozími chybami. Lidé nepokoření nepřízní osudu a ti, kdo dokázali vzít osud do vlastních rukou. Poněkud paradoxně tito lidé často mluví jako o generačním znaku o apatii a letargii svých vrstevníků, sami však tvoří právě opačný obrázek.
Mladí Češi ve filmu Olgy Špátové
Režisérka z těchto aktivních praménků složila jakousi řeku naděje, která ve finále (podkreslena Smetanovou Vltavou) přetéká iniciativou, cílevědomostí, vědomím hodnot (které nemusejí být nutně pro všechny totožné) a touhou se za ně brát. Největší přání Olgy Špátové přináší sebevědomý, neufňukaný pohled kupředu, víru, že na tomto světě je možné navzdory všemožným hendikepům mnoho dokázat. Lze si jen přát, aby zdravý optimismus byl skutečně tím, co se přetaví v budoucí realitu.
Největší přáníRežie: Olga Špátová |
Zároveň je jisté, že člověk tu a tam narazí na mladíky a slečny, jejichž výpověď by složila zase docela jiný generační obraz. Ten možná čeká na jiný film a jiného tvůrce.
