LN: Vaše nová kniha se odehrává v daleké budoucnosti. Co vás táhne tak daleko ode dneška?
Šlo mi především o určité principy, o hledání duchovní podstaty vesmíru. A k tomu jsem se potřeboval posunout do éry galaktické civilizace. To ale neznamená, že bych byl přesvědčený, že lidstvo do takové fáze někdy dospěje. Jako každá představa budoucnosti je i tahle jenom jedním z mnoha možných scénářů. Jsem ale přesvědčený, že taková civilizace by nebyla technicistní, jak si ji představují autoři recyklovaných sci-fi příběhů. Vyspělá civilizace by nakonec své ultrapokročilé technologie využila k tomu, aby se vrátila k přirozenosti. Ty technologie by tam byly, ale zůstávaly by skryté. Sloužily by, ale neovládaly.
LN Na zadní straně obálky je kniha anotovaná jako „Romeo a Julie v éře galaktických civilizací“. Proč zrovna shakespearovské drama – je věčné?
Ano, je to věčný, neustále se opakující příběh lásky dvou lidí z odlišného, navzájem nepřátelského prostředí. To se přece odehrává pořád. V mém případě ti mladí lidé pocházejí ze dvou rozdílných lidských civilizací, obývajících dvě různé planety. Přičemž podstata jejich nevraživosti je filozofická, což je obdoba nevraživosti náboženské.
LN Romeo a Julie ve vašem podání řeší otázku, jestli být radši smrtelný, nebo nesmrtelný. Stála za knihou jako další sudička Čapkova hra Věc Makropulos?
Snažil jsem se představit si, autenticky a nezávisle, co by ona dlouhověkost za všechny meze v psychice lidí znamenala. A chtě nechtě jsem na Čapka narážel na každém kroku. Byl to nejen velký spisovatel, ale taky jasnozřivý myslitel.
LN: V titulu knihy je „bezsmrtnost“, nikoli „nesmrtelnost“. Jaký je v tom rozdíl?
Nesmrtelný člověk nemůže zaniknout, to je podstata nesmrtelnosti. Setkat se s nesmrtelností můžeme nanejvýš u boha, v reálném světě ji nenajdeme. Ani trvání našeho vesmíru není nekonečné. Oproti tomu bezsmrtnost znamená možnost nezemřít. Lékařská věda spolu s technologiemi v oné civilizaci pokročily natolik, že umožnily tělu překonat všechny neduhy – včetně stárnutí. Představil jsem si, že život s takovou možností by se stal pro jeho nositele až příliš vzácným. Je něco jiného, když zahynete ve čtyřiceti s pravděpodobností dožití osmdesáti let, a něco jiného když máte možnost žít skoro pořád. A tak se s přibývajícím věkem u lidí v mém románu objevuje neúnosná úzkost – strach o život.
LN: Dalším motivem, s nímž pracujete, je ovládnutí lidského mozku, podstaty vědomí i vesmíru. K čemu by to člověku bylo dobré? Neztratil by víc, než by získal?
Motiv, o který mi jde, je odhalení, nikoli ovládnutí podstaty vědomí. Odhalení jeho provázanosti s dalšími duševními entitami v blízkém i dalekém okolí. Největší záhadu celého vesmíru máme vlastně na dosah: jsme to my sami, naše vědomí. Je to kvalita, kterou nelze odvodit z pouhých fyzických a chemických interakcí v našem mozku. To ostatně připouštěl i otec kvantové fyziky Erwin Schrödinger. A mě napadlo, že naše vědomí má právě takovou povahu, jakou by měl kvantový stav, ale nahlížený zevnitř, nikoli zvenčí. Z toho mi vyšla i ta provázanost s dalšími duševními entitami. To poznání by vneslo trochu světla do povahy našeho bytí.
LN: Vystudoval jste jadernou fyziku na ČVUT. Ve vašem psaní je vědecká linka dobře čitelná. Některé pasáže jsou málem jako z odborné studie na téma. Patří věda do literatury?
V novince je takových jen několik stránek. Ty pasáže jsou součástí příběhu jedné z důležitých postav – geniálního vědce, který experimentu obětuje vlastní mozek. Vydal jsem přes dvacet knih, a jenom dvě, Láska v čase bezsmrtnosti a Pátý rozměr, vycházejí z vědeckého pozadí. Nicméně proč ne? I věda v sobě obsahuje krásu – a umělecká krása nemusí být s tou vědeckou ve sporu. To ostatně ve svých obrazech prokázal už Leonardo da Vinci. A vědomě, téměř vědecky pracoval s paradoxy a možnostmi prostoru malíř M. C. Escher. Já zase vnímám určitá vyústění fyzikálního a matematického světa do povahy života. Nicméně vědcem jsem nikdy opravdu nebyl. Stejně jako Escher nebyl nikdy matematickým topologem.
LN: Jak to má věda s bohem? Rozumějí si?
To opravdu nevím. Bohů je skoro tolik co lidí, takže bychom si nejprve museli definovat, jakého boha máme na mysli. Já osobně nejsem v náboženském smyslu věřící. Je ale mnoho prokázaných jevů souvisejících s duševním životem a vědomím, pro které současná věda nemá vysvětlení. Je třeba připustit, že povahu našeho světa utvářejí ještě další, duchovní principy, které se musíme teprve učit pojmenovávat. Bohužel se toho dost často zmocňují různí šarlatáni a ezoterici. Máme tu jednu celou obrovskou dimenzi, kterou současná věda nedokáže postihnout – a nejčastěji se k tomu staví tak, že její existenci popírá.
LN: Stavíte své knihy na teoretických, propočtených základech, nebo spíš na intuici, okamžitém nápadu?
Základní je intuice. Určitá otevřenost mysli, něco jako naladění přijímače. Pak může přijít inspirace. Je ale pravda, že moje inspirace přináší poměrně silné povědomí o tom, jaký příběh to bude a kam má směřovat. Nicméně nikdy nemám předem naplánovanou strukturu. Tvůrčí proces probíhá až nad papírem. To je ten okamžik hlubokého ponoru, kdy mě napadají konkrétní motivy, kdy se příběh odvíjí a přicházejí myšlenky. Předem se to vyspekulovat nedá, to by bylo prázdné.
LN: Do budoucna jste nasměroval nejen novinku, ale i předcházející dva romány – Nová planeta a Můj bratr Mesiáš. Dá se mluvit o trilogii?
Spíš je to určité literární období, kdy jsem se vydal hledat silné příběhy a hluboká témata do budoucnosti. Tu ostatně považuji za důležitější než minulost. Můj bratr Mesiáš se odehrává asi za sto let, Nová planeta asi za osm set let a Láska v čase bezsmrtnosti asi za milion.
LN: Všechny ty knihy mají v názvu jistou naději. Jste optimista, pokud jde o roky, které nás čekají?
Nejsem úplný pesimista. Nepochybně se nacházíme na prahu globální ekologické katastrofy, planetu devastujeme otřesným způsobem. Nicméně budoucnost není predikovatelná lineárně ani podle nějakého jednoduchého modelu. Vždycky mě fascinuje hloupost makroekonomů, kteří vidí zákonitost, jakmile se nějaký jev zopakuje třikrát – a hned se cítí povoláni předpovídat budoucí vývoj. Moje určitá naděje vychází z principu kvantové fyziky. Že totiž kvantový systém se „veze“ na vlně pravděpodobnosti. To znamená, že může nastat i málo pravděpodobný výsledek. V řádu let tady máme spoustu marasmu: Trumpa, Zemana, požáry pralesů. Ale to jsou krátké časové úseky. V delším časovém úseku by mohlo nepravděpodobně zvítězit i něco nečekaně prospěšného a dobrého.
LN: První knížku jste vydal před jednatřiceti lety. Šlo o cestopis. Tehdy vás zajímal prostor, dneska je to čas. Je to postupujícím věkem?
Na jaře mi vyjde další cestopis: Přežít civilizaci – Mých 30 cest za obzor. Jak název napovídá, nebude to pouhý cestopis, ale taky tak trochu kronika posledních třiceti pěti let, kronika našich tužeb, pohledů na svět, vyprávěná skrze mne. Takže stále mě zajímá prostor i čas.
