Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Nelze být v pohodě stále. Naštěstí

Kultura

  17:00
Neokázalý návrat možná nejlepšího filmového herce všech dob. Svojská předělávka oceňovaného evropského filmu. A snímek, který ukazuje, že i v éře Jasona Reitmana lze točit hořké vztahové komedie bez kýče. Všichni jsou v pohodě je daleko víc než jen „pohodová“ podívaná.

Vlak do neznáma. Po Ryanovi z Lítám v tom je Frank dalším pasažérem, kterému se na cestách po dnešní Americe rozsypou životní hodnoty. foto: Falcon

Zestárlý otec od rodiny se po smrti manželky pokouší znovu navázat kontakt se svými dětmi, které se rozprchly po celých Spojených státech. Když je ale sezve na společný víkend, jedno po druhém se z návštěvy vymluví s tím, že jim jejich úspěšné kariéry opět okupují diáře. Penzista Frank se je tedy rozhodne překvapit: vyrazí na dlouhou cestu, během níž chce oba syny i obě dcery postupně navštívit. Jenže věci jsou jinak, než si myslel.

Něco tady nehraje, zjistí vdovec už na první návštěvě - v New Yorku u syna Davida, zavedeného malíře. A že něco nehraje, začne nedlouho poté zjišťovat i divák, naladěný expozicí na poselství v duchu "rodina je základ, tak se mějme rádi", které jako by vypadlo ze selanek Jasona Reitmana (Lítám v tom, Juno, Děkujeme, že kouříte). Film doposud nijak výrazného režiséra a scenáristy Kirka Jonese Všichni jsou v pohodě se totiž rozjíždí v uhlazeně neškodném duchu, jak se v současných amerických nahořklých komediích sluší, ale brzy poté v něm něco začne "evropsky" skřípat a házet jiskřičky skutečnosti.



A taky že ano: Všichni jsou v pohodě jsou předělávkou dvacet let starého italského filmu Všem se daří dobře. Scénář - mimo jiné stálý Antonioniho spolupracovník Tonino Guerra. Režie - Giuseppe Tornatore, který dva roky předtím získal Oscara za své Bio Ráj. Hlavní role - Marcello Mastroianni...

Hořkost doopravdy
Jonesův snímek je hořkosladký, o tom žádná. Je ale hořkosladký vědomě a bez sentimentu, zatímco sentimentem plněné Reitmanovy kousky mají hořkou jen tenkou, rychle rozpustnou slupičku.

Je radost vidět Roberta De Niro, jak pro jednou nedělá opičky a zase opravdu hraje: úsporně, s jednou dvěma „dědkovskými“ grimasami staví portrét chlapa na konci cesty, který ve zpětném zrcátku najednou spatří jiný život, než jaký si myslel, že žil.



Podobně křehká je hranice mezi uměním dojmout a dojímáním cíleným. Na tom, že ji Všichni jsou v pohodě nepřekračují, má lví podíl představitel Franka Robert De Niro. Jeden z nejlepších herců celých dějin kinematografie promarnil velkou část posledních patnácti let jednorozměrnými postavami v průměrných snímcích a šaškováním v komediích typu Přeber si to či Fotr je lotr, v nichž plýtval svým talentem. Je radost vidět ho, jak pro jednou nedělá opičky a zase opravdu hraje: úsporně, s jednou dvěma "dědkovskými" grimasami staví portrét chlapa na konci cesty, který ve zpětném zrcátku najednou spatří jiný život, než jaký si myslel, že žil.

De Nirův Frank je bystrý, křehký, v jednom momentu dokonce

Všichni jsou v pohodě (Everybody’s Fine)

USA/Itálie 2009
Scénář a režie: Kirk Jones Kamera: Henry Braham Hudba: Dario Marianelli
Hrají: Robert De Niro, Drew Barrymoreová, Kate Beckinsaleová, Sam Rockwell, Katherine Moennigová a další Distribuce v ČR: Falcon Premiéra: 1. 4. 2010

sebelítostivý, což je poloha na ostří kýče. Nechává si věci pro sebe a své děti se při návštěvách - bez výjimky hektických, pro což mají skrytý důvod - snaží nehodnotit. Přesto pozornému divákovi neuniknou ty zvláštní záchvěvy, které mu přeběhnou po tváři při každé další indicii, že všichni nejsou v pohodě.

Strukturu road movie Jones využívá bezezbytku. Nechává Franka projít vnitřní proměnou, což je téměř žánrová podmínka. Postupně splete nitky toho, co trápí každého sourozence zvlášť i všechny dohromady. Ponechá prostor malým, ale výrazným "náhodným" epizodkám, jako je třeba skvostné setkání s řidičkou kamionu, jíž zemřel manžel. Vyhradí i funkční místo chytrému leitmotivu. Aby totiž svým dětem zajistil dobrý život, Frank celý život dřel v továrně na telefonní dráty. A jsou to právě jen dráty dálkového vedení, co ho teď udržuje ve spojení s odcizenými syny a dcerami a co vidí za oknem, když je ve vlacích a autobusech nahání po celé zemi. A v neposlední řadě Jones nechá Franka tuhle zemi, kterou znal možná jen z televize, poznat prostřednictvím znamení doby, jako jsou například rekruti do války v Iráku. (Frankův předobraz, železničář Matteo, poznával podobným způsobem Itálii.)

Penzista Frank se rozhodne překvapit své děti.

Narativní šňůru pražců a dálničních značek dále zpestřují jímavé situace či občasný vtip; obojí v sobě spojuje například Frankovo sbližování se s vnukem. Cestu ilustrují pečlivě vybrané obrázky z amerických velkoměst i venkova a příjemný, do folku laděný soundtrack. Na jejím konci však penzistu nic moc příjemného nečeká.

Film jej po většinu času ukazuje jako příkladného otce, který se obětoval pro rodinu. Závěr to nezpochybní; jen doplní střízlivé poznání, že i příkladní otcové dělají chyby. Poslední scény tak definitivně podtrhnou neamerické vyznění Jonesova filmu: není důležité být superúspěšný, nejlepší, dokonalý. Ty pravé životní hodnoty leží jinde. A tak zatímco Reitmanovy filmy nás konejší, že jsme v pohodě, Všichni jsou v pohodě nám vědoucí hořkostí obsaženou už v ironii názvu ukazují, že v pohodě leckdy nejsme, že to tak je normální a že jediný udržitelný způsob, jak s tím žít, je přiznat si to. A právě díky tomu Jonesův snímek poskytuje katarzi a naději, jakých Juno a spol. schopní nejsou.