Nelze vyhrát na všech frontách. Dánský Boj ukazuje válečné mise v jiné perspektivě

Nebetyčný rozdíl mezi světem „tam“ a „tady“ je častým motivem filmů o válečných misích dnešních dnů. Vojáci, mnohdy více manažeři a techničtí specialisté než zarputilí válečníci, se musejí vyrovnávat s paralelní existencí ve dvou zcela odlišných paradigmatech. Technologický pokrok umožňuje dohnat tento paradox do krajnosti, voják uprostřed bitevní vřavy může hovořit se svou rodinou v nákupním centru.

V první polovině snímku Boj předestírá scenárista a režisér Tobias Lindholm divákům právě tento ostrý kontrast. Prolínají se dvě dějové linie: velitel dánské základny v Afghánistánu Claus Michael Pedersen (Pilou Asbaek) řeší složitou situaci, při níž za drastických okolností umírají lidé, zatímco jeho manželka Maria (Tuva Novotny) se doma potýká se starostmi, které přináší péče o tři malé děti. Problémy obou manželů jsou stejně reálné, někdy dokonce podobné, jejich řešení má však úplně jiné parametry. Vojáci v Afghánistánu improvizovaně ošetřují popáleninu malé holčičky, nemají ovšem k dispozici nic než gázu a čistou vodu. Rodině dívky za to navíc hrozí krutá odveta Talibanu. Maria spěchá do nemocnice s nejmladším synkem, který nedopatřením spolykal paracetamol, a pumpování jeho žaludku se věnuje tým odborníků v atmosféře pozorné péče a porozumění.

Daň za šíření dobra

Michael je zosobněním protestantské morální autority, vlídné a zároveň nesmlouvavé vůči sobě i ostatním. Jeho jednání nemá žádnou jinou motivaci než snahu udělat to, co je správné. Když při obchůzce zahyne mladý voják, rozhodne Michael, že bude napříště do terénu chodit se svými muži i on sám. Když se jeden z nich psychicky sesype a chce domů, snaží se mu Michael ulevit v jeho povinnostech, ale ne nad rámec toho, co je přípustné. Když se afghánská rodina z obavy před Talibanem dožaduje azylu na základně, Michael je rozhodnut udělat pro ně maximum – ale neporuší kvůli nim předpisy.

Z filmu Boj (režie: Tobias Lindholm)

Zdánlivě správně Michael vyřeší i kritickou situaci, když se se svými muži dostane pod těžkou palbu. Aby mohl přivolat vrtulník k vážně raněnému Lassemu, právě tomu vojákovi, který chtěl domů, musí také požádat o letecký úder proti nepříteli. Po něm palba ustane, Lasse je zachráněn, Michael nepochybuje, že udělal to nejlepší, co mohl. Překvapí jej proto, když za ním přijedou vyšetřovatelé, zbaví jej velení, ukončí jeho pobyt v Afghánistánu av Dánsku jej poženou před soud.

Jde o to, že v objektu, na nějž Michael navedl letecký úder, zahynulo množství civilistů včetně dětí. A Michael podle prokuratury neměl ověřenou informaci, že v budově je nepřítel. Což je pravda. Proto je Michael odhodlán nést za svůj čin následky. Tehdy však do hry vstupuje jiný morální apel: odpovědnost za rodinu, která by se v případě Michaelova odsouzení musela obejít další dlouhé roky bez otce. A už teď se na dětech jeho absence neblaze projevuje. Michael ví, že má reálnou šanci proces vyhrát, musí však razantně slevit ze svých hodnot.

Každý výsledek bude selhání

Claus Michael Pedersen je dalším Lindholmovým hrdinou, který bojuje o očištění svého jména. Jenomže zatímco vychovatel Lucas ve filmu Hon, k němuž napsal Tobias Lindholm scénář, je nevinný a zároveň společností drasticky odvržený, Michael svou vinu cítí – a ještě o to palčivěji, protože společnost je za jistých okolností ochotna mu ji odpustit.

Boj.

Boj vypráví o tom, že nelze zvítězit na všech frontách, i když se o to sebeupřímněji snažíme. Michael je ztělesněním uvědomělého Západoevropana, který přijal zodpovědnost za celý svět. Závazky, které z toho plynou, jej však přivedou do neřešitelné situace. Pozice světanápravce je extrémně komplikovaná a nepřináší jednoznačně pozitivní výsledky: masakr, který Michael způsobil, je strašlivý, jak ukazují i důkazní fotografie při soudním přelíčení. Mise, jejímž účelem bylo získat si důvěru místních, skončila přinejmenším dílčím fiaskem.

Stáhnout se, udělat tlustou čáru a uzavřít se do relativního bezpečí západní civilizace už však také nejde. Nejenže se Michaelovo rozhodnutí z afghánské válečné zóny přetavilo v položku v dánském soudním spisu, ale on sám se nedokáže podívat na chodidla svých spících dětí a nevidět přitom ostatky jejich afghánských vrstevníků.

V obou fázích filmu, tedy válečném a soudním dramatu, Tobias Lindholm účinně vykresluje rozdílná prostředí, propojená Michaelovým osudem. Afghánský venkov bude přitom českému divákovi válečných filmů paradoxně povědomější než podoba soudní síně v Dánsku. Její neokázalá civilizovanost ji činí podobnou spíše zasedací místnosti určené k vedení diskuse, ne k autoritativnímu výkonu práva. Přesto se tu, ve zdánlivě „měkkých“ kulisách, odehrává tvrdá právní bitva o zásadní téma. Vynikající herecký výkon v těchto scénách odvádí Charlotte Muncková v roli bystré a nesmlouvavé státní zástupkyně. Michael i svědčící spolubojovníci jsou v této fázi boje bez výjimky pokořeni – buď tím, že vyhoví systému a potvrdí Michaelovo velmi relativní pochybení, nebo budou lhát a znehodnotí tím právní řád civilizovaného světa.

Rubem pečlivé scenáristické práce Tobiase Lindholma je v tomto snímku až přílišná modelovost jednotlivých situací i celého příběhu. Řetězec událostí, které vedou ke klíčovému dilematu, je dlouho dopředu odhadnutelný a jeho články do sebe až moc dokonale zapadají. Divákovi se zároveň nedostane odpovědi na některé logické otázky – třeba zda byl při osudném leteckém útoku zasažen také nepřítel (asi ano, když palba ustala) a proč se to při soudním procesu nezohledňuje.

Truchlivý rytíř našich dnů Claus Michael Pedersen je víc ilustrace autorovy myšlenky než reálný člověk. Ovšem i ta myšlenka je natolik živá a aktuální, že činí z Boje dílo hodné zvýšené pozornosti.