Z tvůrců československé nové vlny 60. let, kterým sovětská okupace v různé míře znemožnila doma dál tvořit, je Jan Němec ten, komu porevoluční comeback vyšel asi nejlépe. Po návratu z emigrace se nestal institucí, naopak pro sebe našel cestu mimo zdejší mainstream. Točí osobní filmy nekontaminované potřebou zalíbit se či přizpůsobit momentálně převládajícím trendům. Stal se také vlivem a inspirací pro studenty pražské FAMU.
V jeho autobiografických povídkách shrnutých v knize Nepodávej ruku číšníkovi se ale otázky tvorby zas až tak neřeší. Je to sbírka více či méně excentrických příhod ze života impulzivního pražského dandyho, jehož milostné a pijácké a vůbec životní eskapády se všelijakými a často dost nečekanými způsoby srážejí s realitou Prahy v různých fázích komunistického režimu a západních zemí po autorově odchodu z vlasti.
Z červeného koberce k natáčení svateb
Němcovy krátké prózy vznikaly v letech 1970–90, většinu jich autor prožil v emigraci, kde se mu příliš nepodařilo se u filmu uchytit. Nejsou ale poznamenány ani sentimentem k domovu hledícího exulanta, ani hořkostí, již by jeden mohl předpokládat u tvůrce, jemuž se otevíraly dveře do světa velkého filmu, aby se v pozdějších letech živil mimo jiné i natáčením kalifornských svateb.
Spíš z nich čiší jakási exaltovaná pobavenost člověka, který si nesmyslnost dění kolem docela užívá a sám sebe taky nebere moc vážně. Němcovy povídky nepůsobí jako zpověď, jako kdyby byly napsané trochu „v roli“. Za květnatými výlevy postavy Jana Němce se dá snadno vycítit sarkastický úšklebek Jana Němce – autora. „Ta milá dáma prostě poprvé pracovala s ostříleným brachem jiných, netajme se tím, mezinárodních kritérií,“ popisuje Němec spolupráci s „přední dámou divadelní scény“ při natáčení scének pro jakousi televizní losovací show.
Režisér a múza. Jan Němec a Marta Kubišová (1969)
„Třepotal jsem se v mrazivé noci mezi nebem a zemí, krev stékala a stříkala z nikoli životně důležitých tepen“, zachycuje situaci, kdy se pokusil najít kompromis mezi vlastní potřebou dýchat v totálně zakouřené garsonce s důrazně vyjádřeným přáním hostí, aby neotevíral okno, pročež neotevřel, leč proskočil.
V rozhovoru pro včerejší Hospodářské noviny se autor charakterizuje jako „milovník adrenalinu staršího typu“ a režisérův literární autoportrét tomu odpovídá. Zachycuje ho jako člověka nadaného pozoruhodnou schopností vytěžit z naprosté banality barvitý průšvih, neodolatelně puzeného sabotovat svoje vyhlídky na snadné vyváznutí – hodí láhev červeného po ujíždějícím taxíku a skončí jako atentátník na Chruščova.
Nepodávej ruku číšníkoviAutor: Jan Němec |
Důležitá jsou i ta zpřesňující slova „staršího typu“. Němcovy povídky ukazují život bohéma, vzor 1968, jehož vztah k ženám může být, ehm, trochu instrumentální. Dnes vyžadovaná „genderová korektnost“ jeho prózy vskutku nepoznamenala: „... byla, je a bude naprosto blbá, když má být pokorná, tak je drzá, a když má být drzá, tak je ospalá, a když se má milovat, tak chce jogurt,“ charakterizuje jednu krátkodobou partnerku.
Tehdejší pražská filmařská společnost z Němcova líčení vůbec vychází jako obdoba Rolling Stones v čase říje. Pro nervybité mladíky to je čtení jistě inspirativní, pro otce dospívajících dcer možná o trochu méně. Že ti lidé za sebou kromě rozbitých lahví a poničených postelí nechali i trvalejší dědictví, se v knize moc neřeší. Třeba je v tom možné vidět jistou skromnost, která člověka nutí o nejvážnějších věcech pomlčet. I tak ale Němcovými texty ta velká hnutí někdy problesknou – když píše o sebevraždě mladičkého kamaráda, představuje si bouračku, při níž zahynul Jiří Štaidl, vzpomíná na okupaci svého města ( pro sovětské vojáky má pohrdavý výraz Kalmyk, vůči těm skutečným Kalmykům, již si s bolševiky užili svoje, je to trochu nefér).
Pointy Němcových próz mohou být trochu slabší, občas absentují úplně, byť je jejich přítomnost sugerována. Režisérovy povídky ale stejně cosi táhne – jakýsi specificky český individualismus. Život může být absurdní, někdy pitoreskně, někdy dusivě. V lidských silách je ale nezadat si s jeho pomíjivými mocnostmi, ať už to jsou pražští policajti nebo revolučně naladění francouzští filmaři. Člověk při tomhle úsilí čas od času nutně krvácí. Dokud to ale nestříká z „životně důležitých tepen“, není důvod vzdát se pobaveného nadhledu.
