Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Nemůžeme se přece všichni upálit... Plzeňský muzikál o Lídě Baarové rehabilituje žánr

Kultura

  6:00
Muzikál Liduschka pánů Steigerwalda, Březiny a Ornesta, který měl premiéru v Plzni, přichází v muzikálovém oboru s novou kvalitou, jakou jsme již léta postrádali. Hra o Lídě Baarové je určitým druhem politického divadla šikovně zastrčeným do divácky dobře stravitelné showbyznysové embaláže.

Mocná vášeň. Lída Baarová (Alžběta Bartošová) Goebbelse (Petr Jeništa) opravdu milovala. foto: MAFRA – LADISLAV NĚMEC

Náměty původních českých muzikálů posledních let, to je vesměs bída a utrpení, od přešívek známých literárních a filmových děl až k opusům složeným z hitů příslušného interpreta s nesmyslně seštrikovaným dějem. Tvůrci těchto paskvilů ani nepředstírají, že je zajímá výpověď nebo téma, jejich ambice je pouze plný sál a výdělek. V tomto kontextu představuje plzeňská Liduschka skutečnou rehabilitaci naší původní muzikálové tvorby.

Co Magda nikdy nezkusila
Tvůrci si tak trochu vzali mustr z Kanderova a Ebbova Kabaretu, ale jdou vlastní, drsnější cestou. Steigerwaldovu sarkastickému výsměchu nad dějinami 20. století revuálně kabaretní forma výtečně sedí. Také písňové texty, na kterých se podílel Jiří Ornest, jsou skvělé, už dlouho na domácím jevišti nezaznělo něco tak trefného, vtipného a jazykově originálního. Totéž platí o Březinově hudbě, která je k tématu dobře přiléhající melanží různých stylů. Sám skladatel říká, že postupoval od Smetany a Rossiniho až k beatboxu. Březina se značnou hudební invencí sestrojil příslušná muzikálová čísla a nezapomněl ani na chytlavou „festivalovku“ Proč jsem tak chytrá, která evokuje ústřední melodii Kabaretua několikrát výborně zafunguje jako „aktšlus“.

Liduschka (Baarová). Divadlo J. K. Tyla Plzeň.

Autor libreta správně pochopil, že osudy Baarové jsou vlastně zápletka jak z operety, a podle toho také s materiálem zachází: zpochybňuje, ironizuje, vysmívá se všemu a všem, ale na tomto pozadí se plasticky vyjevuje celá tragikomika dvou totalitních režimů dvacátého století. A také poukazuje na lidi, kteří především tyto režimy vytvářeli, rovným dílem na Němce a Čechy. Všichni vždy tak dobře viděli prohřešky druhých, ale ty své uměli vysvětlit a omluvit. Vášnivá láska, která údajně Baarovou a Goebbelse tak stravovala, stejně dobře mohla být pouhým kariérismem (z její strany) nebo snahou užít si s povolnou Liduschkou divoký sex (z jeho strany), kterému germánsky ctnostná manželka Magda zjevně neholdovala. Ostatně jeden z nejvtipnějších momentů inscenace, kde se tato teze rozvíjí, je rokenrolové hudební číslo To Magda nikdy nezkusí. Šikovný nápad jsou dva klauni Battista (Jozef Hruškoci) a Pergolesi (Roman Říčař), kteří po vzoru V+W vstupují do děje, glosují jej, případně slouží té či oné straně. Jejich vpády pomáhají udržovat inscenaci v tempu a stvrzují děj jako velkou frašku a klauniádu, v níž je vše dovoleno.

Werich sám je zde přítomen jako postava a představuje filozofa, který by měl dát Baarové rozhřešení, ale moc se mu to nedaří. Ona jej oslovuje rabi, zatímco on sedí na rybách a trousí moudra. Steigerwald několikrát vtipně parafrázuje nesnesitelnou sentenci, kterou údajně měl Werich kdysi proslovit – „když člověk jednou je, tak má koukat, aby byl...“. Werich zde tudíž mimo jiné říká: „Když je člověk žena a spí s Goebbelsem, tak s ním má spát a nedělat, že s ním nespí, jak tomu v mnoha případech je.“ Autor také nepříjemně připomíná, že národem milovaný moudrý klaun Wericha si s komunisty docela zadal a prošlo mu to, zatímco Baarovou národ nenáviděl jako milenku nacisty. Baarová mu to v jednom z dialogů vpálí: „Na jakou návnadu skočíte komunistům vy? Mě poplivou, vás pozlatí. Budete, Werichu, moudrej rabín, já nacistická kurva. Je peklo být herečkou.“ Své si řekne i cynicky pragmatická Leni Riefenstahlová, která Lídě vyčítá, že je hloupá a pro kariéru se nehodí. „Vyspala jste se s Goebbelsem, ale nic vám to nevynese, jen utrpení! Celý život budete platit za pár nemotorných nocí s kriplem.“ To Leni, panečku, ta věděla, jak příležitost chytit za pačesy.

Liduschka (Baarová). Divadlo J. K. Tyla Plzeň.
Liduschka (Baarová). Divadlo J. K. Tyla Plzeň.

Baarovou ztvárnila Slovenka Alžběta Bartošová, která se již několik let pohybuje na pražské muzikálové scéně. Pěvecky byla poměrně jistá, občas v činoherně postavených situacích měla problémy s jevištní mluvou. Svou Lídu modeluje především jako lehkomyslnou naivku, ale dokáže uhrát i její určitou proměnu v ženu, která snad i něco pochopila.

Vávra hvězdu včas sundal
Steigerwaldovo libreto se dotýká řady nepříjemných otázek, záměrně zasouvaných a bagatelizovaných, provokuje, jde až na hranu, a přitom neztrácí lehkost a vtip. Tomuto pojetí prospěla v zásadě střídmá režie Romana Meluzina, která žánru dala, co jeho jest. Meluzin dobře prokomponoval velké hudebně taneční revuální výstupy s komorně laděnými činoherními scénami, nikde nejsou žádné švy, vše drží dobře pohromadě a odehrává se v tempu. Scénografie Daniela Dvořáka je také jednoduchá a účinná, pracuje s náznakem prostředí a vystačí si s jedním vyjíždějícím „stolem“ jako efektním středobodem situací. I company odvedla dobrou práci, některá vícehlasá hudební čísla jsou velice náročná a i v tomto směru sbor obstál.

Režie nenásilně udržuje nadsazenou polohu a některé situace mají zvlášť barvitou groteskní stylizaci – Hitler přichází v doprovodu ďábelské svity, která je postrojená do bombarďáků s hákovým křížem, její členové mají na hlavách teutonské rohy. Posléze se vůdce zjeví s kolouchem v romantickém oparu a obklopen anděly s bílými „hakenkreuzy“ na hlavách ak Lídě promlouvá, aby se stala Němkou. Škoda že Hitler Aleše Kohouta je nevýrazný av karikaturní poloze nejistý, razantnější stylizace by grotesknost výjevů podtrhla. Naopak Petr Jeništa našel pro Goebbelse správnou polohu – vybavil jej atributy malého vzteklouna, který střídá hysterii a zuřivost se zamilovanými výlevy, pokaždé však za sebou laškovně tahá svou koňskou nohu.

V druhé půlce tvůrci přitvrzují: na sporácích v rozích jeviště se už vaří velké červené hrnce na židy, homosexuály, demokraty a další, klauni chodí hledištěm a přeměřují divákům hlavy. Goebbels dostane od Hitlera příkaz vztah s Lídou ukončit a ta je odeslána domů do Československa. Symbolická postava Černý princ Hitlerovi radí, aby Baarovou nezabíjel: „Pusťte ji do Čech, oni si ji zabijou sami.“ Lída se také brzo dostane před soud, kde se již zjevují pracující se srpy a kladivy, proběhne tu i soudružka se snopem a svářeč ze staré stokoruny. Žalobce stejně jako v kauze Billa Clintona a jeho stážistky mává svetrem s Gobbelsovým spermatem, Baarová je však osvobozena.

Liduschka (Baarová)

Hudba: Aleš Březina

Libreto: Karel Steigerwald

Texty písní: Jiří Ornest

Režie: Roman Meluzin

Divadlo J. K. Tyla Plzeň,

premiéra 26. 11.

Nadsázka však nekončí. Herečka prchá přes hranice a převádí ji král Šumavy, v Itálii je pak drzá na Felliniho. Závěrečný obraz s Lídou v rakvi, kolem níž se shromáždili všichni, kdož prošli jejím životem, je výmluvnou připomínkou absurdit dvacátého století. Baarové sestra Zorka Janů, otec, matka, Goebbels – nejdrzejší mrtvola, Otakar Vávra, který včas svou hvězdu z čepice sundal, defilují před katafalkem a finálový song Pohřeb, který zpívá Lída se sborem, rekapituluje domácí traumata a počítá hrdiny: „Jan Palach taky jednou zemře za náš lid/ nemůžeme se přece všichni upálit/ tak, ruku v ruce dějinami kráčí/ vpřed celý národ, frajeři i sráči.“

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...