Není snadné hrát si s čertem. Inscenace Skutrů hýří efektní obrazivostí

Podivuhodná symbióza faustovského mýtu, zásadního novozákonního příběhu i děsuplné sovětské reality přelomu dvacátých a třicátých let minulého století (kdy román vznikal), je ovšem pro převod na divadelní prkna úkolem zapeklitým. Skutrovská inscenace zprvu všechny výše jmenované tři roviny promíchává elegantně, později spíš přeskakuje z tématu na téma, jinak ovšem působí takové kladení situací při četbě prózy, jinak při sledování divadelního tvaru během jediného večera.

Střet ďábelské suity tajemného Wolanda s moskevskými literáty je nazírán velmi groteskní optikou. Zmíněného zástupce pekelných mocností charakterizuje v podání Jana Vondráčka až česky přezíravá rozchechtanost, stojí za zmínku, že Woland v interpretaci ruských režisérů, kteří dílo prezentovali na našich scénách, působil zlověstněji. Tak ve Fedotovově inscenaci v hradeckém Klicperově divadle (1998) ho ztvárnila s genderově rozostřenou mrazivostí Chantal Poullain, u ostravských Bezručů (2018) v režii Alexandra Minajeva zase potměšile nonšalantní Norbert Lichý.

Také tři Wolandovi přisluhovači se v Dlouhé pohybují v rovině karikatury, trochu hereckého prostoru získává jen Miroslav Zavičár v partu Korovjeva, jeho sebeironické repliky doplňují vichřičný účes do strany i knír, pěstovaný jen v polovině obličeje. Na psychiatrické klinice se spolu jako pacienti setkávají básník Ivan Bezprizorný (Pavel Neškudla) a Mistr (Ondřej Rychlý), jemuž odmítli vydat román. Básník je duševně rozhozen Wolandovými hrůznými kouzly, prozaika pronásleduje jako literární téma historická role Piláta Pontského a sám se při jevištním oživení biblického příběhu převtěluje do postavy Ješui, jehož nerozhodný místodržící posílá pod tlakem davu na smrt.

Efektní obrazivost

„Apokryf“ obsahuje řadu překvapivých interpretačních momentů, hovoří se v něm i o chystaném atentátu na Jidáše. Sblížení Mistra s Markétkou přejímá nepokrytě faustovské téma a Markétka se v podání Marie Poulové stává nejzajímavější a také nejniternější postavou skutrovské variace na Bulgakova. Pavel Neškudla s Ondřejem Rychlým tolik příležitostí od inscenátorů nedostali, lze konstatovat, že své role v podstatě kladných postav představují v sympatických kreacích. Nejmagičtějším výstupem jevištního díla je Markétčina příprava k „čarodějnickému“ odletu na Wolandem pořádaný ples. 

Již zmíněný Korovjev dívku s neskrývanou poťouchlostí instruuje, jak si má nahé tělo potřít olejem, který jí předává, potom pronést formulaci „mha přede mnou, mha za mnou“ a... Poulová-Markétka ve spodní košili začíná čarodějný prostředek na tělo aplikovat a náhle se kolem ní začíná vinout slavnostní bílý šat, to všechno se závistí sleduje pod stolem ukrytá její služebná Nataša v podání Štěpánky Fingerhutové, na jeviště dorazí také Eva Hacurová, ztělesňující průvodce dějem, a začne zpívat jakýsi popěvek v ruštině. Všechny složky výjevu se dokonale doplňují. Sovětskou realitu občas připomene „neonové“ rozsvícení pěticípé hvězdy, hodně divoce pak výstup hysterického psychiatra (Jan Sklenář), který při návštěvě v pokoji hospitalizovaného Bezprizorného začne svoje repliky zpívat na melodii státní hymny.

Atmosféru temného hororu má navodit ples příšer-umrlců u Wolanda, je však zbytečně dlouhý, uplatní se při něm ovšem kostymérský um Simony Rybákové. Nejcivilnější polohu v celku tříapůlhodinové inscenace se dvěma přestávkami reprezentuje Tomáš Turek (předseda spisovatelského svazu Berlioz a také Pilát Pontský z Mistrova apokryfu).

Myšlenkové bohatství předlohy, těžko charakterizovatelné jednou větou, se v divadelní adaptaci plně projevit nemůže (což se týká i jiných pokusů o převedení románu na jeviště). Inscenaci Skutrů lze sice vytknout kompoziční nevyrovnanost, hýří však efektní obrazivostí a přes řadu vysloveně zábavných momentů dokáže existenciálně znepokojit.