Zapomeňte na Matrix! Wachowští tentokrát přicházejí s filmem, který se blíží pojídání cukrové vaty na horské dráze. Ne že by z jeho sledování bylo člověku tak zle, ale je právě tak „lepkavě“ barevný a také kolísá nahoru a dolů...
Těžko se pro přiblížení jeho atmosféry hledají slova, takže: představte si, že je vám deset let, pod vánočním stromkem rozbalujete obrovskou autodráhu, máte z ní takovou radost, až se vám točí hlava, autíčka na dráze se zběsile honí dokola, v rozostřeném pohledu se mihotají barevná světélka na vánočním stromku, z kuchyně vzdáleně doléhají hlasy mamky a taťky a v oblouzněné dětské mysli se odvíjí to největší závodnické dobrodružství...
K tomu, aby byla iluze ještě sugestivnější, je třeba si představit na stěnách pokoje graffiti v neonových barvách a v těle alespoň stopové množství omamných látek. To se sice vylučuje s tím, že nám má být deset let, ale rozpoložení tvůrců to vystihuje velmi.
Wachowski Brothers stejně jako v Matrixu vytvořili umělý filmový svět, tentokrát je inspirovala estetika japonských anime, konkrétně seriálu Speed Racer, na němž vyrostli. Půjčili si z něj nejen barvotiskově toboganovou estetiku, ale i příběh, v němž se mísí dobrodružné a akční scény s intrikami, rodinnou selankou, romantikou a humorem. Typická je i zvláštní směs futuristických prvků a retra, jímž tvůrci odkazují k šedesátým letům, kdy seriál vznikl.
Výsledkem je zvláštní bezčasí, asi jako by na sebe narazil Fred Flinstone, Dick Tracy, Darth Wader a pan Wonka s celou svou továrnou na čokoládu.
Možná mohl jít kolem i Ben Hur a zcela jistě také závodníci z krvavého okruhu Rollerball. Ne že by šlo o citace či odkazy, tvůrci se drží japonského seriálového zdroje, ale při sledování filmu Speed Racer se střídají pocity tak, jako bychom přepínali z některého ze zmíněných filmů, na druhý, na třetí, na čtvrtý...
Titul filmu ukrývá jméno hlavního hrdiny (jeho odrostlejší verzi hraje Emile Hirsch z Útěku z divočiny), kluka, který se narodil v závodnické rodině, táta (John Goodman) v garáži montuje závodní auta, starší brácha s nimi pak vyhrává na okruhu, malý Speed k němu zbožně vzhlíží, zatímco mamka Raceová (Susan Sarandonová) všem připravuje lívance.
Idylka se nabourá ve chvíli, kdy se závodnická hvězda trhne od rodiny a podlehne mámení hvězdné slávy. Když pak při velké ceně zahyne, ulpí na celé rodině stín, s nímž bojuje Race i v době, kdy sám usedá do kokpitu a vydává se na závodní okruh.
Speedův „boj“ s odkazem zbožňovaného staršího bratra se pak táhne celým filmem a až do konce se vlastně nevyřeší, což může naznačovat, že se dočkáme pokračování. I Speed dostane nabídku a bojuje s pokušením opustit malý rodinný podnik. Je to ale jen začátek souboje plného intrik a nečistých praktik, v němž se divák může tu a tam ztratit a v němž jde i o životy.
Temný tón filmu je ovšem důkladně ukrytý pod nánosem jásavých barev a člověk si připadá jako na diskotéce i ve chvíli, kdy se závodník řítí ze srázu vstříc jisté smrti. Navíc: když jde do tuhého, přispěchá opičák (další člen rodiny) s nějakým veselým číslem a auta na závodní dráze dál sviští v rytmu „car fu“ - ano, auta spolu skutečně bojují jako obrnění gladiátoři.
Wachowští samozřejmě přicházejí s dokonalejší technologií, ale to je v jejich případě něco jako povinná disciplína. Za zmínku stojí několik filmových „retroprvků“ například znovuoživení stíraček nebo popření perspektivy (všechny vrstvy obrazu mají stejnou ostrost, což je typické pro jednodušší kreslené filmy).
V součtu z toho vychází film, jaký tu ještě nebyl. Otázkou je, komu chyběl. Pravděpodobně milovníkům automobilových závodů všeho věku. Nicméně v souboji letních blockbusterů zatím Speed Racer o kousek prohrává s Iron Manem - a to ještě na scénu nenastoupil Indiana Jones.
Těžko se pro přiblížení jeho atmosféry hledají slova, takže: představte si, že je vám deset let, pod vánočním stromkem rozbalujete obrovskou autodráhu, máte z ní takovou radost, až se vám točí hlava, autíčka na dráze se zběsile honí dokola, v rozostřeném pohledu se mihotají barevná světélka na vánočním stromku, z kuchyně vzdáleně doléhají hlasy mamky a taťky a v oblouzněné dětské mysli se odvíjí to největší závodnické dobrodružství...
K tomu, aby byla iluze ještě sugestivnější, je třeba si představit na stěnách pokoje graffiti v neonových barvách a v těle alespoň stopové množství omamných látek. To se sice vylučuje s tím, že nám má být deset let, ale rozpoložení tvůrců to vystihuje velmi.
Wachowski Brothers stejně jako v Matrixu vytvořili umělý filmový svět, tentokrát je inspirovala estetika japonských anime, konkrétně seriálu Speed Racer, na němž vyrostli. Půjčili si z něj nejen barvotiskově toboganovou estetiku, ale i příběh, v němž se mísí dobrodružné a akční scény s intrikami, rodinnou selankou, romantikou a humorem. Typická je i zvláštní směs futuristických prvků a retra, jímž tvůrci odkazují k šedesátým letům, kdy seriál vznikl.
| HODNOCENÍ LN *** |
|
Speed Racer |
Výsledkem je zvláštní bezčasí, asi jako by na sebe narazil Fred Flinstone, Dick Tracy, Darth Wader a pan Wonka s celou svou továrnou na čokoládu.
Možná mohl jít kolem i Ben Hur a zcela jistě také závodníci z krvavého okruhu Rollerball. Ne že by šlo o citace či odkazy, tvůrci se drží japonského seriálového zdroje, ale při sledování filmu Speed Racer se střídají pocity tak, jako bychom přepínali z některého ze zmíněných filmů, na druhý, na třetí, na čtvrtý...
Titul filmu ukrývá jméno hlavního hrdiny (jeho odrostlejší verzi hraje Emile Hirsch z Útěku z divočiny), kluka, který se narodil v závodnické rodině, táta (John Goodman) v garáži montuje závodní auta, starší brácha s nimi pak vyhrává na okruhu, malý Speed k němu zbožně vzhlíží, zatímco mamka Raceová (Susan Sarandonová) všem připravuje lívance.
Idylka se nabourá ve chvíli, kdy se závodnická hvězda trhne od rodiny a podlehne mámení hvězdné slávy. Když pak při velké ceně zahyne, ulpí na celé rodině stín, s nímž bojuje Race i v době, kdy sám usedá do kokpitu a vydává se na závodní okruh.
Speedův „boj“ s odkazem zbožňovaného staršího bratra se pak táhne celým filmem a až do konce se vlastně nevyřeší, což může naznačovat, že se dočkáme pokračování. I Speed dostane nabídku a bojuje s pokušením opustit malý rodinný podnik. Je to ale jen začátek souboje plného intrik a nečistých praktik, v němž se divák může tu a tam ztratit a v němž jde i o životy.
Temný tón filmu je ovšem důkladně ukrytý pod nánosem jásavých barev a člověk si připadá jako na diskotéce i ve chvíli, kdy se závodník řítí ze srázu vstříc jisté smrti. Navíc: když jde do tuhého, přispěchá opičák (další člen rodiny) s nějakým veselým číslem a auta na závodní dráze dál sviští v rytmu „car fu“ - ano, auta spolu skutečně bojují jako obrnění gladiátoři.
Wachowští samozřejmě přicházejí s dokonalejší technologií, ale to je v jejich případě něco jako povinná disciplína. Za zmínku stojí několik filmových „retroprvků“ například znovuoživení stíraček nebo popření perspektivy (všechny vrstvy obrazu mají stejnou ostrost, což je typické pro jednodušší kreslené filmy).
V součtu z toho vychází film, jaký tu ještě nebyl. Otázkou je, komu chyběl. Pravděpodobně milovníkům automobilových závodů všeho věku. Nicméně v souboji letních blockbusterů zatím Speed Racer o kousek prohrává s Iron Manem - a to ještě na scénu nenastoupil Indiana Jones.
