Středa 24. července 2024, svátek má Kristýna
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

New York je nemilosrdná žena

Kultura

  8:45
PRAHA - Písničkářka Suzanne Vega zanedlouho vydává album Beauty&Crime. Mluví o prázdných ulicích, vztahu založeném na sexu i nepřiměřené ceně za krásu.

Klasická popová umělkyně. „Žiju mimo čas,“ říká o sobě Suzanne Vega. foto: Blue Note/EMIReprofoto

LN Beauty&Crime je vaším prvním albem na jazzové značce Blue Note. Měla jste to při natáčení nějak na mysli?
To vůbec ne, oslovili mě právě proto, že nechtějí být jen jazzovou značkou, ale zajímá je to, čemu říkají „klasický pop“. Zvlášť po úspěchu, který měli s Norou Jones. Z jejich strany jsem necítila žádný tlak, aby se výsledek alespoň trochu podobal jazzu.

Velká část nové desky mluví o New Yorku, tedy městě, v němž jste strávila většinu dosavadního života. Kdo je třeba ten sprejer z úvodní skladby?
Zephyr je graffiti umělec a mé dva bratry velmi ovlivnil jeho styl. Je také naším rodinným přítelem. Jednoho dne jsme spolu stáli na West End Avenue a vzpomínali, jak ta ulice vypadala v 70. letech. Zhruba tak, jak je to popsáno v té písničce - postávala tam spousta teenagerů, kterým se moc nechtělo domů. Bavili jsme se o tom, proč je ta ulice dneska skoro vylidněná. Prostě písnička o tom, jak běží čas. O věcech, které pomíjejí, a které se naopak nemění.

V jedné písničce říkáte, že New York je žena, ale může se zdát spíš nemilosrdně soutěživá...
Je to žena, která skutečně je soutěživá a nemilosrdná. Měla jsem na mysli některou z žen, které vídáme ve filmech ze 40. let - tvrdé, neústupné a zároveň přitažlivé. Přesně ten typ, který by vás střelil zezadu. Pro mě je New York právě taková žena.

Jako první z desky bude v rádiích znít písnička Frank&Ava, o druhé manželce zpěváka Sinatry...
Mluvím o nich dvou, ale vlastně o všech párech, jejichž vztah dobře funguje v posteli, ale mimo ni už tak dobře ne.

Ava o Sinatrovi kdysi řekla, že býval snesitelný v době, kdy mu bylo mizerně, ale jakmile začal být znovu úspěšný, nedalo se s ním vydržet. Měla jste na mysli i tuhle stránku jejich vztahu? Zažila jste něco obdobného?
To ani ne, snad žádný nikdy neuspěl, ale také nepadl tak hluboko, jako Frank Sinatra. Když o něm přemýšlíme dnes, zdá se nám neuvěřitelné, že i on zažil dobu, kdy se k němu lidi otáčeli zády - díváme se na něj jako na klasického entertainera minulého století. Ale v takových kruzích se nepohybuju a moji přátelé nejsou z těch, kteří by byli tak úspěšní. V té písničce se nejvíc mluví o tom, že manželství nemůžete postavit na zamilovanosti. Jsou tu ty další, nudné věci, jako vzájemná komunikace, věrnost, stálost...

Jednu skladbu jste věnovala vzpomínkám na Ludlow Street, jak v ní sama říkáte, místo večírků. Proč je ale tak posmutnělá?
Ulice na Lower East Side byla sice místem večírků, ale taky jsem odtud vezla svého bratra na odvykací kúru, protože tam tehdy bydlel. Takže ta písnička je o večírcích i o té léčebně...

Měla jste na začátku představu o celkové náladě desky, nebo jste prostě psala písničky a nakonec jste je co nejlépe seřadila jednu za druhou?
Spíš to druhé. Jako první jsem napsala skladbu Anniversary, kterou deska končí. Bylo rok po jedenáctém září a lidé se mě často ptali, co se děje v New Yorku, proč se stala ta hrozná věc a co si o tom všem myslím. Napsala jsem jednu písničku, ale zdálo se mi, že to nestačí. Nakonec se některé z nich toho tématu netýkají, ale stejně se na desku hodily, protože mluví o tématu krásy a násilí.

Přesto deska působí jako vaše cestování časem, jak v hudbě, tak ve vašich textech. Souhlasíte s tím dojmem?
Myslím, že ano. Jsem člověk, který si s většinou věcí dává vždy na čas, takže když něco dokončím, není to téměř nikdy módní nebo „trendy“. Myslím na věci, které mě pojí s minulostí, ale i s budoucností... Považuju se za člověka žijícího mimo čas. Přitom je potřeba být se současností v kontaktu, jinak jste trochu blázen. Zvlášť jako rodič musíte zcela určitě žít v přítomnosti. Dát děti do postele, zvládnout všední starosti. Ale v soukromí a o samotě můžu snít o minulosti a budoucnu, snovém světě, který nepatří přítomné chvíli.

Na ženské téma je píseň Edith Wharton's Figurines, o spisovatelce, která často psala o ženské kráse...
Psala, ale byla to vždy krása, která pomalu začíná vadnout, o ženách, jejichž půvab je spojený se strachem. Ty knihy jsou psané před sto lety, ale pro mě jsou stále současné.

V písničce zmiňujete plastické operace, jaký je váš názor na ně?
Východoevropanky jsou, myslím, velice krásné, alespoň mají pověst jedněch z nejkrásnějších na světě. Možná se k vám tedy móda plastických operací nedostane. Je každého soukromá věc, co dělá se svou tváří. Na otázku, jestli jsem proti plastickým operacím, říkám ne. Ale pro mě samotnou je představa, že mi někdo dává injekci do hlavy nebo se blíží nožem k mému obličeji, trochu bláznivá. Spíš se přestanu dívat do zrcadla, než abych si nechala udělat plastickou operaci. Tedy to je můj postoj v téhle chvíli, třeba budu za deset let uvažovat jinak. Každopádně je to zajímavé dilema. Vím jen to, že lidé by si kvůli kráse neměli ubližovat.

Autor: