Newyorčané objevují okna do světa i duše

Pro malíře je to zdánlivě banální námět a pro tematickou výstavu na první pohled jednoduché zadání: Obrazy a kresby, na kterých najdeme pohled z místnosti skrze otevřené okno do krajiny. Putujeme-li ale v Metropolitním muzeu od jednoho obrázku k druhému, zjistíme, že se vlastně díváme na metafory podstaty malířství a možná i jednoho typu evropského myšlení.

Obraz visící na stěně je od renesance chápán jako okno do imaginárního světa za zdí. Motiv skutečného okna najdeme bohatě zastoupený v malířství od středověku až po současnost. Skutečnou obsesí se ale stal až v romantismu, v období napoleonských válek a těsně po nich. Obrazy oken tehdy vznikaly především v Německu, Dánsku, Švédsku, Francii a částečně i v Rusku a Rakousku. Epicentrem tohoto oknomalířství se staly Drážďany, sídlo německého umělce Caspara Davida Friedricha (1774–1840).

Volající dálky

Friedrich se v Drážďanech usadil v domě na břehu Labe. Okno z jeho ateliéru mělo krásný výhled na řeku i do krajiny na druhém břehu. Tento jedinečný výhled, včetně okna, začal s oblibou kreslit i malovat. Vkládal do něj různé významy, které překračovaly pouhé zachycení okolní reality a vztahovaly se k romantickému vnímání umělecké tvorby i umělce. Obdivovaný malíř Caspar David Friedrich vábil mladé tvůrce z celé Evropy. Přijížděli za ním do Drážďan, přebírali jeho motivy a někteří dokonce Friedricha portrétovali. Jak jinak než jako malíře, který ve svém spartánském ateliéru sedí mezi oknem a rozmalovaným plátnem. Okno a obraz se v pojetí romantických malířů stávají zaměnitelnými.

Obojí se do geometricky přesného, obdélníkového tvaru snaží napasovat chaos okolního světa, dát mu kompozici a řád.
Otevřené okno je vlastně nástrojem umožňujícím vidění. Malby zachycující malíře či básníky před oknem připomenou schematické zobrazení umělecké tvorby. Okno je čočka, která do ateliéru propouští obraz okolního světa. Malíř či básník jej převádí do podoby malby či básně. Okno současně odděluje svět pozorovatele od toho, co je pozorováno.

Z okna nemůžeme vykročit a stát se součástí krajiny, můžeme ji jen pozorovat – nebo malovat. Pohled do krajiny je výrazem touhy po neznámém a divokém. Okno a to, co je za ním, se pro Friedricha stalo symbolem malířství. Další tvůrci toto pojetí přebírali a posouvali dál. Například skrze realisticky ztvárněné okno svého ateliéru malovali krajinné motivy, které byly jejich skutečnému působišti na míle vzdáleny. Chtěli tím říct: toto vidím a maluji.

Romantik Friedrich a Teplice

Na padesátce obrazů a kreseb v Metropolitním muzeu také velmi často najdeme zdůraznění rozdílu mezi soukromým a veřejným, mezi intimním světem umělce a tím, co ho obklopovalo, s čím souzněl nebo vůči čemu se vyhraňoval. I zde hrál úlohu inspirátora malíř Caspar David Friedrich, jehož osamělé postavy hledící z okna tento vztah dokonale personifikovaly.

Friedrich ve svém drážďanském působišti žil na dohled Českého království a na druhou stranu Krušných hor nejednou cestoval, ať už za motivy či z jiných důvodů. Léčil se tu v proslulých lázních v Teplicích, ve své době zřejmě nejproslulejších a nejexkluzivnějších lázních pro tehdejší smetánku. I zde maloval a i odsud pochází jedna kresba s jeho oblíbeným námětem: Zavřeným oknem na ní vidíme zahradu s topoly, venku na parapetu stojí dva květináče.

Zavřené okno, na kterém nenajdeme žádnou kliku, historikové umění tradičně interpretovali v duchu romantismu a jako symbol umělcovy vleklé choroby. Nemohl chodit ven a okolní svět mohl sledovat jen skrze mříže okenních rámů.

Čočka do malířova světa Rooms With a View Metropolitní muzeum New York Do 4. července www.metmuseum.org

Kurátorka výstavy Sabine Rewaldová ovšem paří k historičkám umění, které se nespokojí s opisováním z dosavadní literatury a dějiny umění chápe jako svého druhu detektivní práci. Navštívila Teplice a podařilo se jí identifikovat dům, kde v roce 1836 Friedrich přebýval. Místnost, kde žil a pracoval, je sice již přestavěná, ale o patro níž se do dnešních dnů dochovalo zcela stejné okno, jaké během svého lázeňského pobytu před téměř dvěma sty lety umělec nakreslil.

Otevírá se dovnitř, takže na vnějším parapetu mohly bez obav stát ony květináče, a originální kování okna, spočívající v miniaturním háčku, je natolik malé, že se na Friedrichově kresbě ani nemohlo objevit. Tedy žádná symbolika, ale spíše realistické zachycení umělcova okolí, shodou okolností odpovídající umělcově melancholickému životnímu pocitu rekonvalescenta.

Jak dosavadní ohlas na tuto malou přehlídku Metropolitního muzea ukazuje, výstava nemusí být šokujícím blockbusterem, aby dokázala zaujmout širokou veřejnost. I dnes je umění oknem, skrze něž vidíme svět okolo či vlastní historii.