Neznámý František Kobliha. Monografie vrací umělce na mapu českého výtvarného umění

Řekne-li se dřevoryt a symbolismus, většině lidí vytanou jména Josef Váchal a Jan Konůpek. V jejich stínu stojí ale i třetí umělec – malíř, grafik a uměnovědec František Kobliha (1877–1962). Právě jemu nedávno splatilo pomyslný dluh nakladatelství Arbor Vitae a Památník národního písemnictví.

Na pultech knihkupectví se objevila Koblihova objemná monografie editora Pavla Růta, která chce za pomoci více než pěti set reprodukcí na ploše více než tří set stran vrátit Koblihu na mapu českého výtvarného umění přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Nerval, Mácha a Poe

Přestože Kobliha, absolvent pražské UMPRUM a Akademie výtvarných umění, dosáhl za života přiměřeného respektu a uznání, v pozdějších letech stál mimo zájem odborné veřejnosti. Jako jeden z prvních českých výtvarníků se specializoval na uměleckou grafiku a dřevoryt, stál také za originálními knižními úpravami. Jeho kolekce grafik Pozdě k ránu a Mstivá kantiléna (1910) byly inspirovány básněmi Karla Hlaváčka, Máj (1911) Karlem Hynkem Máchou, osobitě ztvárnil i Tristana a Isoldu (1909) nebo Havrana (1917) Edgara Allana Poea. Ilustroval také poezii Jiřího Karáska ze Lvovic nebo novely Miloše Martena, stál za bibliofiliemi Gérarda de Nervala, Jorise Karla Huysmanse a Jakuba Demla. Z jeho dílny pochází i mnoho ex libris, ať už litografických, dřevorytových, nebo leptaných.

„František Kobliha se narodil ve stejném roce jako Alfred Kubin; srovnání obou autorů není náhodné a čistě formální. Oba vstoupili do dějin umění jako výjimeční kreslíři a grafici, jako autoři, kteří zasvětili své dílo práci na papíru. Pro oba byl významný vztah k literatuře a krásně upravené knize, k bibliofilii. Oba autoři také svým dílem zdánlivě nezapadali do dobového kontextu,“ píše v monografii historik umění Otto M. Urban a pokračuje: „Z hlediska formálních experimentů rané avantgardy bylo jejich dílo konzervativní a formou příliš svázané s tradičním zobrazováním. Přesto byl Kubin prostředím mnichovských expresionistů přijat, na rozdíl od Koblihy, který se vůči stejnému prostředí v Praze ostře negativně vymezoval.“ Pražská umělecká společnost byla v té době už zasažena kubismem, zatímco Mnichov ještě vstřebával vlivy secesního symbolismu, který se později díky Vasiliji Kandinskému přetransformoval směrem k abstrakci.

Práce s jemným dřevorytem

Sám Kobliha byl podobně jako další symbolisté okouzlen nočními scenériemi, dílem Odilona Redona a bratrstvem anglických prerafaelitů. Specializoval se na práci s jemným dřevorytem, který ho později dovedl na práh artificialismu a surrealismu. Výmluvné jsou už názvy jeho grafických listů z volné tvorby: Fantazie měsíčních nocí, Panna a jednorožec, Loď v bouři, Strom poznání nebo Pokušení svatého Antonína, ve kterém propojil erotické ženské figury s rostlinnými motivy.

Od roku 1901 se Koblihovy práce objevovaly v časopise Zlatá Praha, stal se prvním předsedou uměleckého sdružení Sursum (z latinského sursum corda – vzhůru srdce), které chtělo zachytit stav duše a vnitřní niterné stavy člověka. Dále byl členem Sdružení českých umělců a grafiků Hollar, kterému od roku 1934 předsedal, a pro Moderní revue psal v neposlední řadě také eseje, referáty a kritiky.