Poslední věta, kterou prý v roce 1988 prezident Československa Gustáv Husák řekl svému politickému souputníkovi Lubomíru Štrougalovi, jenž se loučil se svými funkcemi (mj. ministr vnitra či předseda vlády), zněla: „Já nevím, co tady bude zítra.“ My už to víme, ale Husák na sklonku kariéry musel patrně těžce bojovat s vědomím, že jeho život už dávno pozbyl smyslu.
Předválečný slovenský levicový intelektuál a bohém přežil různé režimy, plul na vlnách vzestupu i pádů, přenesl se přes devět let v komunistickém vězení, nenaplnil však očekávání těch, kteří věřili, že taková zkušenost zaručí, že se ve funkcích, které pak přijal, bude chovat jinak než jeho neslavní předchůdci. Byl prvním mužem na Slovensku, ztělesňoval naděje na demokratizaci socialistického Československa, přesto pak jako představitel normalizace po srpnu 1968 hladce vplul do role poslušného Vykonavatele sovětské vůle.
Prý novodobý Jánošík
Jak ze svědectví jeho odpůrců, spolupracovníků, životopisců, přátel Husákovy první ženy Magdy nebo z vyjádření prvorozeného syna Vladimíra vyplývá, leccos si o něm vrstevníci mysleli, nazývali jej dokonce novodobým Jánošíkem a Štúrem, nikdo však neví a už se nedozví, co si opravdu sám myslel. Ve svých vzpomínkových textech, které dokument cituje, realitu upravuje, nejde mu o pravdu, ale o vlastní obraz v popisovaném dění, o to, aby zodpovědnost svedl na jiné, popřípadě na „objektivní“ okolnosti.
V šedesátých letech si od něj na Slovensku hodně slibovali, Václav Havel například připomíná, jak v něm Slováci viděli představitele slovenské svébytnosti, že i rozumní lidé se tehdy těšili, až převezme kormidlo. Zklamali se. A jinak to nebylo ani v letech sedmdesátých: „Nastupoval jako představitel normalizace, ale tak jako to kolaboranti dělají, udržoval si image toho, kdo zachraňuje před těmi horšími,“ říká v dokumentu Havel.
Výpovědi mnoha činitelů z obou stran barikády jsou cenné z více důvodů. Svědčí o Husákových činech i vlastnostech, jak se jevily zvenčí, ale také, a to především, o atmosféře doby a o mechanismech vládnutí. Když důchodce Štrougal říká s vážnou tváří, „že se to prohrálo, ta vina naše je nesporná“, a když několikrát z více úst zazní, jak Gustáv Husák nikdy nepochyboval o správnosti socialismu („pokud se staly chyby, a ty se staly, byly to chyby lidí, ne základních myšlenek“), jde posluchači mráz po zádech.
Už rovněž zestárlý Michail Gorbačov mluví o Husákovi jen dobře: „Byl to člověk kulturní, vědecky založený, demokraticky myslící, měl sebedisciplínu, velice se mi líbil.“ A Lubomír Štrougal připomíná, že Husák ještě před Dubčekem začal mluvit o nutnosti demokratizace, potřebě řešit národnostní otázku a revidovat procesy. Ale také se dozvídáme, že už ve čtyřicátých letech pan doktor Husák uvažoval o připojení Slovenska k Sovětskému svazu...
Husák v životě a na jevišti
Autoři filmu použili originální metodu: dobové dokumenty, fotografie, citace, filmové záběry kombinují s ukázkami z inscenace bratislavského Divadla Aréna, které uvádí Klimáčkovu hru Gustáv Husák. Skvěle vygradované pasáže výmluvně korespondují s autentickými vstupy ze života politika, který rozhodně „měl na víc“, než aby asistoval moskevským vševládcům.
Jak vzpomíná Lubomír Štrougal, Brežněv posléze Husákovi telefonoval i dvakrát týdně, měl zprávy o tom, co se píše v okresních novinách, a peskoval jej za to. Proč za všech okolností zůstal? Chtěl „tahat za drátky“, měl vůdcovské vlastnosti a zřejmě nezměrnou ctižádost.
Předválečný slovenský levicový intelektuál a bohém přežil různé režimy, plul na vlnách vzestupu i pádů, přenesl se přes devět let v komunistickém vězení, nenaplnil však očekávání těch, kteří věřili, že taková zkušenost zaručí, že se ve funkcích, které pak přijal, bude chovat jinak než jeho neslavní předchůdci. Byl prvním mužem na Slovensku, ztělesňoval naděje na demokratizaci socialistického Československa, přesto pak jako představitel normalizace po srpnu 1968 hladce vplul do role poslušného Vykonavatele sovětské vůle.
Prý novodobý Jánošík
Jak ze svědectví jeho odpůrců, spolupracovníků, životopisců, přátel Husákovy první ženy Magdy nebo z vyjádření prvorozeného syna Vladimíra vyplývá, leccos si o něm vrstevníci mysleli, nazývali jej dokonce novodobým Jánošíkem a Štúrem, nikdo však neví a už se nedozví, co si opravdu sám myslel. Ve svých vzpomínkových textech, které dokument cituje, realitu upravuje, nejde mu o pravdu, ale o vlastní obraz v popisovaném dění, o to, aby zodpovědnost svedl na jiné, popřípadě na „objektivní“ okolnosti.
V šedesátých letech si od něj na Slovensku hodně slibovali, Václav Havel například připomíná, jak v něm Slováci viděli představitele slovenské svébytnosti, že i rozumní lidé se tehdy těšili, až převezme kormidlo. Zklamali se. A jinak to nebylo ani v letech sedmdesátých: „Nastupoval jako představitel normalizace, ale tak jako to kolaboranti dělají, udržoval si image toho, kdo zachraňuje před těmi horšími,“ říká v dokumentu Havel.
Výpovědi mnoha činitelů z obou stran barikády jsou cenné z více důvodů. Svědčí o Husákových činech i vlastnostech, jak se jevily zvenčí, ale také, a to především, o atmosféře doby a o mechanismech vládnutí. Když důchodce Štrougal říká s vážnou tváří, „že se to prohrálo, ta vina naše je nesporná“, a když několikrát z více úst zazní, jak Gustáv Husák nikdy nepochyboval o správnosti socialismu („pokud se staly chyby, a ty se staly, byly to chyby lidí, ne základních myšlenek“), jde posluchači mráz po zádech.
Už rovněž zestárlý Michail Gorbačov mluví o Husákovi jen dobře: „Byl to člověk kulturní, vědecky založený, demokraticky myslící, měl sebedisciplínu, velice se mi líbil.“ A Lubomír Štrougal připomíná, že Husák ještě před Dubčekem začal mluvit o nutnosti demokratizace, potřebě řešit národnostní otázku a revidovat procesy. Ale také se dozvídáme, že už ve čtyřicátých letech pan doktor Husák uvažoval o připojení Slovenska k Sovětskému svazu...
Husák v životě a na jevišti
Autoři filmu použili originální metodu: dobové dokumenty, fotografie, citace, filmové záběry kombinují s ukázkami z inscenace bratislavského Divadla Aréna, které uvádí Klimáčkovu hru Gustáv Husák. Skvěle vygradované pasáže výmluvně korespondují s autentickými vstupy ze života politika, který rozhodně „měl na víc“, než aby asistoval moskevským vševládcům.
Jak vzpomíná Lubomír Štrougal, Brežněv posléze Husákovi telefonoval i dvakrát týdně, měl zprávy o tom, co se píše v okresních novinách, a peskoval jej za to. Proč za všech okolností zůstal? Chtěl „tahat za drátky“, měl vůdcovské vlastnosti a zřejmě nezměrnou ctižádost.
