Nikomu nemusím nic dokazovat

LN Hrál jste od mládí v divadle, máte na kontě stovky hlavních rolí, přesto vás nejen v Německu vnímají především jako Horsta Schimanského. Není to trochu nespravedlivé?
Když hrajete hlavní roli ve filmu, je to více méně práce anonymní. Zahrajete postavu a lidi na ni po nějakém čase zapomenou. Ale když jde o takový seriál, jako je Místo činu, dříve nebo později herec začne být velmi populární. Já vlastně nikdy nechtěl hrát v seriálech, ale když se to stalo, dali mi velkou volnost, dostal jsem prostor, abych tomu komisaři vtiskl určité rysy a charakter.

Takže jsem do něj vložil to, co jsem si vždycky přál a co mi v podobných seriálech scházelo. Moje představy se do té postavy promítly. Vlastně ta popularita - pro herce velmi náročná, ale také vlezlá - je z mého pohledu jediný negativní prvek komisaře Schimanského.

LN Jak s tím bojujete, když jste se nepochybně pro mnoho, zejména asi mladých diváků, stal na léta idolem?
Když mi bylo tak mezi čtyřiceti a pětapadesáti, byl jsem opravdu určitým idolem mladých lidí, ale jak jsem stárnul, zestárli i oni a já naštěstí vypadl z té „idolové“ popularity. Osobně jsem tomu rád, protože se pomalu z toho vyvlíkám, nechodím na společenské události, nezúčastňuji se ani různých předávání cen a podobně, takže jsem mimo hlavní zájem, což je dobře. Vůbec mi to nevadí, naopak, já už dokázal všechno, co jsem chtěl, a nikomu nemusím nic dokazovat - ani sobě.

LN Jak to „vyvlíknutí“ z veřejného zájmu vypadá?
Asi tak před deseti lety, po sjednocení Německa, jsem například na vlastní kůži pocítil velmi nepříjemný, hrozně dotěrný tlak bulvárního tisku. Tak jsem se rozhodl, že odejdu z Německa, konkrétně do Itálie, do Sardinie, kde mám domy. Tam na jihu žiju a do Německa jezdím jenom pracovat.

LN Oba vaši rodiče byli herci, otcův vývoj byl ovšem kontroverzní - od předválečného zbožňování až k poválečnému odsouzení. Jak jste se s tímto odkazem vyrovnával?
Můj otec byl v Německu herecký bůh, byl jedním z nejznámějších filmových idolů své doby. Což pro syna, který jde v uměleckých šlépějích otce, nemusí být jednoduché. Ale on poměrně brzy zemřel a tím pádem byla moje kariéra paradoxně rychlejší. Postava mého otce, v Německu nesmírně váženého a slavného, už byla jen vzpomínkou.

LN Heinrich George zemřel v šestačtyřicátém roce ruském internačním táboře. To muselo být pro syna obtížné pochopit...
Bylo to těžké. Samozřejmě se s tím člověk nemůže snadno srovnat, ale musel jsem to od sebe odsunout. Němečtí komunisté ho tehdy zavřeli do koncentračního tábora, kde zemřel. Rusové ho svým způsobem pak rehabilitovali. Když se objevily spisy KGB, ukázalo se, že nic neudělal, rozhodně nic, zač by měl být zavřený. Ale praxe vyrovnávání s minulostí není jednoduchá. Člověk to ale nakonec zpracuje a zasune do pozadí paměti.

LN V herecké práci jste se s historií své země a s autentickými kontroverzními postavami také potkal - hrál jste třeba nacistického lékaře Josefa Mengeleho nebo Rudolfa Hesse. Jak jste k nim přistupoval?
Herec si musí vzít na pomoc fantazii. Jistě, najdu si životopis těch lidí, historické souvislosti, povahové rysy, ale pokud bychom je hráli věrně, byl by to dokumentární film a ne umělecká stylizace. Já třeba hrál přes dvě stě hlavních rolí a vím, že člověk musí do každé postavy nastoupit a potom z ní zase vyjít. Zbláznil by se, kdyby je opravdu žil.

LN Takže jste třeba hannoverského masového vraha v dramatu Zabiják nebo Mengeleho ve filmu Nic než pravdu bral jako fiktivní postavy?
Je to kombinace reality, autenticity a fantazie. Já nevyznávám takovou tu americkou školu, kdy se herec zavře na půl roku do blázince, aby nastudoval chování duševně nemocného, nebo do vězení, aby pronikl do psychologie trestance. Vytvářím postavu s pomocí své vlastní představivosti. U Mengeleho například šlo o fiktivní story, byť na základě životopisném - starý, tehdy už osmdesátiletý, rakovinou nemocný muž je podroben fiktivnímu procesu. Byl ztělesněním zla, i v tom starci bylo to zlo stále přítomno - a to bylo to nejtěžší na téhle roli. Zvládnout ztělesnění zla.

LN S postavou Horsta Schimanského žijete už velmi dlouho. Čím si podle vás udržuje stálou přitažlivost?
Je to zajímavé, v posledních deseti letech vzniklo mnoho krimi seriálů i na německém trhu, ale Schimanski si opravdu udržuje zájem publika a vysokou sledovanost, čím dál vyšší například mezi intelektuály. Od počátku neměl být typickým policistou v uniformě, je vždy neformální, chová se nonkonformě, případy řeší často na hraně zákona a vlastně i další postavy seriálu něčím vybočují z běžných kriminálek. Snad je to i tím, že autoři akcentuji také sociální a společenské problémy, nejde jim jen o kriminální hru. Schimanski není tak korektní jako třeba jiný populární kriminalista, uhlazený Derrek. Je to i obraz stavu společnosti, ryze kladná postava by nebyla věrohodná, každý z nás má v sobě trochu záporné, až kriminální energie...

LN Co vám ten dosavadní herecký život dal?
Všechno. Život herce se nedá srovnat s žádným jiným povoláním Pokud máte talent a společnost i branže vás přijme, máte neuvěřitelnou svobodu, možnost dělat to, co jste vždycky chtěl. Být pirátem i vrahem i králem, čímkoli, protože ve filmu je to možné a pokud se to podaří, je to velmi krásný pocit. Neuvěřitelná svoboda, která zahrnuje široké spektrum profesí.