Noe, Falstaff a Walter Benjamin v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Přitom volba titulu sama o sobě mohla být skvělá, kdyby byla pojata a jinak a hlavně v jiném prostoru. Benjamin Britten měl v době kompozice tohoto středověkého miráklu z cyklu chesterských her operní zkušenosti z Petera Grimese a praxi s tvorbou pro děti díky Chvále koled a Průvodci mladého člověka orchestrem s dětskou operou Kominíček.Noemova potopa, ani ne hodinová skladba, je určena dvěma dospělým sólistům pro barytonovou titulní roli Noema a altovou pro jeho hašteřivou manželku, zatímco jeho syny, jejich manželky a sbor zpívají děti. A také v orchestru se smyčcovou sekcí, souborem zobcových fléten, spoustou bicích včetně zvonohry, trubkami, klavírem a varhanami sedí vedle dospělých hráčů děti, v tomto případě studenti Pražské konzervatoře a Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy pod vedením Evy Bublové.

Benjamin Britten: Noemova potopa. Dirigent David Švec, sbormistr Jiří Chvála, Národní divadlo 2. října 2016

I když v tomto hudebním miráklu znějí prosebné hymny a v závěru chvalozpěvy k Bohu, který se rozhodl seslal na vzpurné lidstvo očistnou potopu, vedle této závažnosti je neméně důležitá odlehčená veselá hravost a vtip (včetně hudebního) při stavbě lodi a nastupování zvířat i „přízemnost“ manželské hádky mezi Noem a jeho ženou. Jenže provedení v koncepci režisérky Magdalény Švecové vyznělo velevážně. Orchestr byl umístěný na jevišti, před ním stáli způsobně sólisté, osmdesáti členný sbor dětí se tísnil v postranních uličkách v přízemí hlediště, než odkráčel na vyvýšenou plošinu za orchestrem, která měla být palubou archy. Boží hlas vizuálně prezentovalo za průsvitnou oponou v pozadí světlo, které se barevně proměňovalo z bílé na rudou a modrou. Zcela nevhodné a neorganické pak bylo pojetí personifikovaných klevet paní Noemové dívkami v podobě černě oděných ordinérních svůdnic.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Celkové oficiózní vyznění posílila i nevhodná volba kukátkového prostoru Národního divadla, která se setmělým hledištěm eliminovala další důležitá aspekt díla – totiž pospolitost při zapojení publika do společenství zpívajících. Britten komponoval Noemovu potopu nikoli pro divadlo, ale pro kostel v Orfordu. A celé hudební nastudování Davida Švece působilo chatrným dojmem v obavě, aby se nerozpadla souhra. A použití mikroportů u sólistů před orchestrem i zvukově posouvalo Brittenovo dílo nevhodně do sféry muzikálu. Provedení sólových partů sólisty ND Milošem Horákem a Kateřinou Jalovcovou s zraky upřenými do not, zatímco členové Kühnova sboru je ovládali zpaměti, má také svou vypovídací hodnotu.

Na provedení tohoto Brittenova miráklu Operním studiem Národního divadla moravskoslezského a dětí ze základní školy v Hukvaldech na festivalu Janáčkovy Hukvaldy v roce 1995 s dirigentem Paolem Gattem a v režii Davida Salkina v češtině, které všichni rozuměli, se sounáležitostí publika a sice zbyla jen vzpomínka, ale zážitek z kongeniálního nastudování v prostoru hukvaldské obory zůstal natrvalo. Osmdesátiletá obstarožní oslava v Národním divadle snad bude milosrdně zapomenuta.

Smutné paničky liberecké
Opera Divadla F. X. Šaldy zahájila sezónu Veselými paničkami windsorskými, nejznámějším singspielem německého skladatele raně romantického skladatele Otty Nicolaie (1810-1849). Měly být také příspěvkem k letošnímu shakespearovskému výročí.

Inscenace se ale měla jmenovat spíše smutné, či ještě lépe k uzoufání nudné paničky liberecké. Jeviště totiž přeplnila maketa liberecké radnice a kašny Neptuna, před kterými se operní verze Shakespearovy komedie odehrává bez ohledu na to, že scény schovávání Falstaffa v domě u paní Fluth nedává smysl a že se v takto omezeném prostoru sólisté a sbor doslova tísnili. Mnohem horší ale bylo amatérské svícení - komický příběh o ješitném záletném tlusťochovi, kterého vytrestají měšťanské paničky, se utápěl v ponuré šedi a bodové reflektory často svítily úplně mimo. Úplně nejhorší byla herecká statičnost s bezradným mácháním rukama a afektovaným přehráváním. Pokud měly být principem inscenace oživlé obrazy oddělované předěly tmy, tak se takový koncept s Nicolaiovou operou zcela míjel. Bylo až k nevíře, že tak nápadu prostou a režijně naprosto nezvládnutou inscenaci s hodně hloupými hrubozrnnými vtípky mohl připravit muzikálový herec Stano Slovák, který se i režijně uplatňuje v Městském divadle Brno. Lze doufat, že takto nevede své studenty coby vedoucí ateliéru muzikálového herectví na Divadelní fakultě JAMU.

Otto Nicolai: Veselé paničky windsorské. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.

Otto Nicolai: Veselé paničky windsorské. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.

„Hřeb do rakve“ výsledné truchlohře přibil i jinak velmi zkušený dirigent František Babický svými bezútěšně pomalými tempy, nekonečným opakováním slok bez škrtů, nesouhrou orchestru bez jakékoli dynamiky a hlavně bez operetního šarmu, který Nicolaiova partitura vyžaduje. Za této situace ani Hanně Esther Minutillo jako paní Reich nepomohly zahraniční zkušenosti, ani Jevhenovi Šokalovi v titulní roli Falstaffa jeho komediální talent, inscenátory zcela promrhaný. Do neřešitelné situace se dostali i ostatní sólisté, u kterých jen tu a tam aspoň na chvilečku probleskly jejich pěvecké předpoklady – Věra Poláchová jako Paní Fluth, Dušan Růžička v tenorové roli Fentona nebo talentovaná Kristýna Vylíčilová, pro kterou je však v role Anny zatím předčasná. Byl to naprostý propadák.

Walter Benjamin v opeře
Francouzský kulturní institut v Praze, který ve svém kině chvályhodně nabízí přímé přenosy nebo alespoň záznamy operních inscenací francouzských divadel, zařadil po prázdninové sérii z festivalu v Aix-en-Provence inscenaci soudobé opery švýcarského skladatele Michela Tabachnika a francouzského libretisty, filozofa, novináře a levicově orientovaného aktivisty Régise Debraye Benjamin, poslední noc. Ústřední postavou jejich jeden a půl hodinové opery je Walter Benjamin (1892-1940), skutečná historický postava, německý židovský myslitel, který se protloukal po Evropě jako literární kritik, filozof a překladatel, než po Hitlerově nástupu k moci emigroval do Paříže a chtěl uprchnout do Ameriky. Kolem jeho smrti v roce 1940 panuje řada spekulací a celý jeho dobrodružný život vyvolává řadou stále aktuálních a znepokojivých otázek.

Opera se odehrává ve dvou základních časových vrstvách – činoherec představuje umírajícího Waltera Benjamina, před kterým se vynořují útržky vzpomínek na jeho setkání s Bertoltem Brechtem, s litevskou herečkou Asjou Lacis (v inscenaci s dráždivým kostýmem, kdy zavinuta do rudé sovětské vlajky měla na hlavě kokošník, tradiční ruskou pokrývku hlavy), francouzským spisovatelem André Gidem, představitelem frankfurtské školy Theodorem Adornem nebo filozofkou Hannah Arendtovou.

Michel Tabachnik / Régis Debray : Benjamin, Poslední Noc

Takto životopisně ukotvenou osobu se v Lyonu podařilo inscenovat s obdivuhodnou přesností na vysoké profesionální úrovni včetně hudebního nastudování s nejrůznějšími citacemi a parafrázemi dobové taneční hudby, židovských náboženských zpěvů i budovatelských častušek. Záměr autorů i inscenátorů vyburcovat publikum prostřednictvím silného příběhu a až agresivně útočné drásavé hudby k znepokojivým otázkám nad ideovými zdroji levicové ideologie a jejich důsledky, se podařil.

Inspirace na dny příští

Johann Adolf Hasse: Arminio, Opera Seria O 3 Dějstvích. Markéta Cukrová | Arminio, Karol Kozłowski | Segeste, Dorota Szczepańska | Segimiro, Michaela Kušteková | Tusnelda, Barbora Šancová | Varo, Joanna Radziszewska | Marcia, Dawid Biwo | Tullo. Marek Mokoš | Režie, Orkiestra Historyczna, Martyna Pastuszka, Marco Vitale, Jan Čižmář | hudební nastudování. FOK – Stará hudba. Kostel sv. Šimona a Judy, úterý 4. října 2016 19:30.

Wolfgang Amadeus Mozart: La clemenza di Tito. Hudební nastudování Jakub Klecker, režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Tito Vespasiano, římský císař - Jorge Garza, Vitellia, dcera bývalého císaře - Kateřina Kněžíková, Servilia, sestra Sesta, milenka Annia - Barbora Řeřichová, Sesto, Titův přítel, milenec Vitellie - Sonja Runje, Annio, Sestův přítel, milenec Servilie - Alžběta Vomáčková, Publio, prefekt pretoriánů - David Nykl, Berenice, bývalá milenka Tita - Hana Veselá, Lentulo - Jan Rychtář. Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka, premiéra čtvrtek 6. října 2016 18:30 h.

Leoš Janáček: Káťa Kabanova. Hudební nastudování Ondrej Olos, režie Robert Carsen, asistent režie Maria Lamont, scéna Patrick Kinmonth, kostýmy Patrick Kinmonth, světelný design Peter van Praet, choreografie Philippe Giraudeau. Káťa -Pavla Vykopalová, Boris Grigorjevič - Magnus Vigilius j. h., Tichon Ivanyč Kabanov -Gianluca Zampieri j. h., Varvara -Lenka Čermáková j. h., Savël Prokofjevic Dikoj -Jiří Sulženko, Kabanicha -Eva Urbanová j. h., Váňa Kudrjáš - Petr Levíček, Kuligin - Igor Loškár, Glaša - Jitka Klečanská, Fekluša - Jitka Zerhauová. Orchestr a sbor Janáčkovy opery Brno. Premiéra v rámci festivalu Janáček Brno 2016, Janáčkovo divadlo pátek 7. října 2016 19:00 h.

Gioacchino Rossini: Příležitost dělá zloděje. Hudební nastudování Martin Peschík, režie Tomáš Studený, scéna a kostýmy Sylva Marková, dramaturgie František Řihout. Klementina (Berenice) -Kristýna Vylíčilová, Matyáš (Alberto) - Peter Malý, Matěj (Parmenione) - Aleš Janiga, Ernestina (Ernestina) - Barbora Polášková, Bonifác (Martino) - František Brantalík, Eugenio (Eusebio) - Josef Falta. Orchestr opery Jihočeského divadla. Premiéra budova Jihočeského divadla, pátek 7. října 2016 19:00 h.

Papageno v kouzelném lese na motivy Kouzelné flétny Wolfganga Amadea Mozarta. Režie Jakub Kliněnský, scéna a kostýmy Tomáš Pilař. Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Malá scéna, premiéra sobota 8. října 2016 17:00 h.

Richard Wagner: Tristan a Isolda. Dirigent Simona Rattle, režie Mariusz Treliński. Nina Stemme (Isolda), Jekatěrina Gubanova (Brangäna), Stuart Skelton (Tristan), Jevgenij Nikitin (Kurwenal), René Pape (Král Marke). Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 8. října 2016 17:45 h.