Můžete prozradit něco o vaší nové show? Na stránkách píšete toto: „Přivedly nás sem naše vlastní cesty. Formované našimi těžkostmi i přednostmi.“ Co to ale znamená?
Když jsme pro Sabotage dávali dohromady tým, snažili jsme se hledat rozdílné lidi s rozdílnými schopnostmi. Jedná se tedy o opravdový mix umělců, kteří do představení přinášejí svoje příběhy a svoje zkušenosti. Máme tu třeba muže balancujícího na rukách, kterému odjakživa tvrdili, že nikdy nebude chodit. On ale chodí. A stal se z něj skvělý artista. Ovšem aby se dostal tam, kde je, musel si během života projít pořádnými těžkostmi. Jiný náš člověk se k nám zase dostal po dlouhé pouti z Afriky přes pašeráky. Třetí, kterého bych rád zmínil, působí jako drag queen. Je to gay, takže musel během života čelit různým odsudkům od rodiny i okolí.
Takže přesně takové příběhy naše nová show reflektuje a připomíná. Celá její company je složená z vyděděnců, rebelů, odpadlíků a outsiderů. To podle mne Sabotage nejlépe charakterizuje. Osamělí bojovníci za svou vlastní svobodu, kteří se dali dohromady a společně povstali. Chceme tak jejich životy a rozdílnost oslavit.
A co tedy uvidíme po technické stránce?
Mašírující a vzrušující podívanou plnou dechberoucího umění a fantastické hudby. Oproti předchozímu představení Bianco, které jsme k vám přivezli minule, nyní publikum opět může sedět (V Bianco nebyly sedačky a diváci se pohybovali volně po stanu. - pozn. red.), obě dvě show ale shodně nabízejí rychle se střídající sestavu čísel a hudby. Každý z vystupujících přináší to své, aby vznikla výsledná tapisérie. Máme tu holku z Chile, Itala, Španěla, celkově dost mezinárodní sestavu skvělých umělců.
Je tedy více divadelní?
Představení se odehrává všude okolo diváků, takže podobně jako v Bianco ani zde neexistuje ona pomyslná čtvrtá stěna. V Biancu jsme neměli úplnou kontrolu nad tím, co diváci sledují. Tady ano, takže více využíváme divadelních postupů včetně nasvícení. Stále ale neservírujeme divákům nějaký divadelní příběh se začátkem, prostředkem a koncem, vše je spřažené dohromady.
Viděl jsem nějaké záběry z představení a zaujaly mne masky Donalda Trumpa a Borise Johnsona. Jde tedy částečně i o politické divadlo?
Určitým způsobem. Představení si dovolí určitý společenský komentář. Snažíme se tyto postavy vyštípnout z jejich světa a v tom našem je necháváme přihlouple tancovat, aby se z nich stali klauni. V Sabotage vlastně najdete dost společenských narážek. Týkají se sexuality, identity, genderů i handicapů. Není to pro nás to hlavní, ale publikum bychom chtěli trochu pokoušet a donutit jej posuzovat některé záležitosti jinak, než je zvyklé. Ovšem ve velice jemné, přístupné rovině. Poslední roky se nám nevedlo úplně dobře, takže kdybychom to v naší práci nějak nereflektovali, bylo by něco špatně.
Sabotage je tedy radostná show, lidé se mohou přijít bavit cirkusem, hudbou a výkony, ale pokud budou chtít, mohou i číst mezi řádky. To je právě na novém cirkusu fantastické. Osloví velké množství nejrůznější lidí z nejrůznějších vrstev.
 |
Ptal jsem se i proto, že když jsme se naposledy viděli, mluvil jste o politických kořenech, které pomohly nový cirkus v Cardiffu osmdesátých let vybudovat. Říkal jste, že to byl svým způsobem protest proti politice Margareth Thatcherové. Je ta politika či sociální kritika tedy stále trochu přítomná ve vaší práci?
Tak trochu ano. My lidé z novocirkusového prostředí si tak trochu vytváříme vlastní mikrokosmos. Přicházíme z různých koutů světa se svými problémy a dáváme se tu dohromady, abychom vytvořili něco opravdu krásného. To už samo o sobě je vlastně politické vyjádřenÍ – být spolu a přes rozdíly něco společně udělat. A také pak přes případný úspěch stále zůstat stejní a pohromadě.
V Praze jste byli naposledy v roce 2015. Od té doby se toho hodně změnilo. Jak tyto časy NoFit State přežil?
V roce 2018 jsme vytvořili zcela nový kus Lexicon, chystali jsme se s ním i do Prahy. Pandemie ale tuto show zastavila a uvrhla celou company do jakéhosi udržovacího stavu. Je opravdu škoda, že jsme vám Lexicon nestihli ukázat, bylo to lehké, načechrané představení, pravá oslava cirkusu. Snažili jsme se tím vyjádřit myšlenku, že nový cirkus už dostatečně dorostl a dospěl, aby se dokázal vrátit ke kořenům cirkusu klasického.
Pak ale přišel covid, pandemie a jen nějaké zpohodlnělé přežívání. Nastal tedy čas vytvořit Sabotage, něco mnohem temnějšího, vážnějšího a dotýkajícího se problémů naší společnosti. Světem mezitím proletělo Black Lives Matter, MeToo a problematika týkající se fluidity genderu. To všechno jsme museli zohlednit.
Nedávno v Praze vystupoval slavný Cirque du Soleil a musím přiznat, že mne jejich představení velice zklamalo. Působilo prefabrikovaně, skoro až umělohmotně. Čím to je, že NoFit State zůstal i přes celosvětový úspěch svůj? Vzešli jste, pokud vím, ze stejných podmínek.
Jejich show jsou technicky naprosto brilantní. Ale musím se ptát: Mají nějakou duši? Nějaké srdce? O tom jsem přesně mluvil, když jsem vám popisoval náš výběr umělců pro Sabotage. Tam vkládáme i jejich duše a srdce. To je to, co činí naše díla rozdílnými.
Cirque du Soleil umí udělat skvělou show, sehnat ty nejlepší techniky i režiséry, ale pak vlastně jen přivážou artisty na lano. Technicky je to skvělé, ale tito umělci jsou jen těly v určité choreografii. Dají se tedy jednoduše vyměnit. My pracujeme s individualitami, které na jevišti prostě žijí svůj život.
Pro nás je totiž velice důležité, že stále společně žijeme v karavanech. Celá naše company cestuje pohromadě, stravuje se pohromadě a bydlí ve stanovém městečku v zákulisí. Když někam přijedeme, stavíme šapitó všichni a společně. Máme prostě vytvořenou vlastní komunitu a to dává našim představením zmiňovanou duši, srdce a unikátní identitu. Cirque du Soleil jen přiváží zaměnitelné artisty, kteří jdou po představení spát na hotel. Nový cirkus je pro ně pravděpodobně jen zaměstnání. Pro nás je to životní styl.
