Je to příjemné, ale vlastně vůbec ničím nové; co na těch pop-folkových písničkách s jazzovou náladou ti Američané vidí? Po několika letech její úspěšné kariéry víme o slečně Jonesové přeci jen o dost víc a právě dnes je příležitost podívat se na ni trochu blíž. Vydává totiž třetí řadovou desku s nadějeplným názvem Not Too Late (Není příliš pozdě).
Dobrý přítel v zármutku
Ohlas debutu měl svoji logiku – země otřesená útokem z 11. září, šokovaná zjištěním, jakou šílenou nenávist chovají k Američanům jinde, a také rozdělená v názoru, jak se s tím vším neštěstím vyrovnat, našla v hudbě Norah Jonesové „jednoduché štěstí“.
Zdánlivě obyčejné písničky utkané z tradičních ingrediencí americké hudby, ať je to soul, country nebo jazz, nemají účinek znecitlivujícího narkotika, ani v nich není touha po úniku. Spíš přirozený klid dobrého přítele v zármutku. Jak se teprve později začalo objevovat v tisku, Norah Jonesová je dcerou indického sitáristy Raviho Shankara, proslulého zvlášť díky éře hippies na konci 60. let – to aby byl obraz vlivů formujících výjimečnou osobnost úplný.
| Hodnocení LN: * * * * |
|
Norah Jones: Not Too Late |
Vzbuď mě, až bude po všem
Samozřejmost, s níž se Norah Jonesová ujímá skladeb osvědčeného skladatelského (a také životního) partnera, basisty Leeho Alexandera, zůstává hlavním kladem i na nové desce Not Too Late. Písničky však víc než kdy předtím barví odstín ironie – třeba když si ve skladbě Sinking Soon za doprovodu ve stylu neworleanského dixielandu prozpěvuje na téma „kapela hraje a loď se potápí“, rozdělává oheň v pustině hlídané psy a dráty ostrými jak břitva (The Sun Doesn't Like You), dělá si legraci ze svého údělu dcery slavného otce (Until The End) anebo když ve skladbě Wake Me Up jednoduše vybízí „vzbuď mě, až bude po všem“. Vztah k vlastní zemi nejotevřeněji popsala písničkou My Dear Country, která se vrací k Bushovu znovuzvolení: „Viděla jsem jenom strach a za tři dny všem bylo jasné, že není nic děsivějšího, než den voleb. Přesto tě miluju, jen někdy nechápu, jak to tu hrajem.“ I tak tu ovšem zbývá dost času a místa pro lásku, zvlášť v druhé půlce desky. Od vtipného popisu milostného zápasu, jenž správně končí jedině vítězstvím obou stran (Be My Somebody), přes vysněnou rodinnou idylu (Little Room), pomalou Rosie's Lullaby na rozhraní bdělosti a spánku až k závěrečnému gramu naděje v titulní Not Too Late. Vcelku prosté, leč účinné.
