LN: Jeho slavné fotografie poetické zahrady znala v zahraničí odborná i laická veřejnost již od 60. let. Sudek měl v cizině desítky výstav, jak se mu podařilo proniknout do mezinárodního povědomí?
U Sudka vždy pracovalo několik asistentů, tzv. uč-mučů, kteří mu pomáhali v ateliéru nebo v plenéru. Jedním z uč-mučů byla Sonja Bullatyová, která pocházela z pražské židovské rodiny. Za války ji nacisté deportovali do Lodže, přežila pochod smrti. V roce 1945 začala pracovat u Sudka. Po několika měsících odjela do New Yorku, kde si založila fotografické studio. Sudek posílal Sonje své fotografie, věděl, že je dokáže dostat k těm správným lidem. Díky ní se poprvé jeho tvorba představila v Americe. Podobně fungoval také lékař Josef Brumlík, který bydlel v New Yorku a znal Sudka z předválečné doby. Od 60. let se jeho fotografie vystavovaly po celém světě.
  |
LN: Proč myslíte, že se zahraničnímu publiku Sudkovy fotografie zalíbily?Představoval pro ně osobitou personu, inspiroval ho surrealismus, funkcionalismus, ale měl svůj originální styl, který nelze zařadit ani do jednoho směru. Myslím, že se lidem líbí hlavně ta nostalgie, klid, krásné světlo na fotografiích. Díky zahraničním kontaktům se jeho snímky dostaly do prestižních galerií, například Gettyho Musea v Los Angeles nebo Muzea výtvarného umění v Houstonu. Sudek byl už od šedesátých let zmiňován v odborné literatuře po celém světě. Vyšlo o něm třicet monografií. Zajímavé je, že ač žil v Československu a do ciziny téměř necestoval, kurátoři si k němu našli cestu. Jezdili za ním do Prahy a šířili jeho fotografie dál do světa. Škoda že podobné štěstí neměl třeba Josef Čapek. Věřím, že by se proslavil jako Kupka. Bohužel je Čapkovo dílo v zahraničí téměř neznámé. Většina jeho obrazů totiž zůstala u nás, v soukromých nebo státních sbírkách.
LN: Letos se Sudkova tvorba představila na retrospektivě v Paříži a nyní v Kanadě, kde je druhá největší sbírka jeho fotografií. Proč právě tam?
Jeden bohatý sběratel odkoupil většinu pozůstalosti Bulattyové a Brumlíka, ve sbírce má i další české fotografy. Díky tomu je v Kanadě druhá největší kolekce sudkovských fotografií. Tu hlavní má Uměleckoprůmyslové museum v Praze, kde je na 20 tisíc jeho fotografií, v Ottawě jich mají 1700. Je to pro nás velká čest, že právě tato výstava byla vybrána jako zahajovací pro Kanadský fotografický institut v Ottawě. Zvláštní je, že se letos v zahraničí konaly dvě velké výstavy na počest Josefa Sudka, ale u nás byly jen menší prezentace jeho díla. Poslední velkou retrospektivu měl před dvaceti lety v Belvederu na Pražském hradě.
LN: Podle jakého klíče jste sestavili kolekci pro Ottawu?
Celkovou koncepci jsme vymysleli tři: kromě mne se na přípravě podílela kanadská kurátorka Ann Thomasová a britský historik fotografie Ian Jeffrey. Od začátku jsme chtěli Sudka představit jako autora volných děl, jenom okrajově ukazujeme jeho zakázkovou tvorbu. Jsou tam například portréty Emila Filly nebo Jaromíra Funkeho. Portrétování ale nikdy nebyla Sudkova doména. Před válkou bral hodně zakázek, kromě portrétování fotil také architekturu například v Hradci Králové nebo v Kolíně. Po roce 1945 zakázky omezil a věnoval se hlavně volné tvorbě. Zajímavé je, že Sudek vlastně nikdy nemusel tolik pracovat. Zdědil dům po otci v Kolíně, měl snad nejvyšší honoráře mezi českými fotografy. Když se Baťa zpozdil s placením, Sudek mu poslal pohled s jasným příkazem: „Koukejte zaplatit, nebo nas..t!“
LN: Sudek si řadu let budoval image chudáka, chodil v obnošených šatech, bydlel v malinkém bytě. Proč myslíte, že se takhle stylizoval?
Byla to pro něj svým způsobem taková hra na dvojí život, zřejmě aby si co nejvíce zachoval nezávislost... Sudek moc dobře věděl, jak je důležité, aby umělec mohl tvořit a nemusel každý den řešit, z čeho zaplatí účty. Proto pomáhal začínajícím výtvarníkům. Oni mu pak dávali svoje obrazy. Sudek je skladoval v domě na Újezdě, kde měl ateliér. Po jeho smrti se zjistilo, že jsou tam místnosti přecpané obrazy, které jsou dnes v Národní galerii.
LN: Co je na kanadské výstavě, která je otevřena do konce února, k vidění?
Jsou tam ukázky ze všech významných cyklů i dosud nevystavované barevné snímky nebo mnoho variací pigmentů. Fotografie jsou zapůjčené nejen ze sbírky v Ottawě, ale také z Prahy, Los Angeles nebo Houstonu. Sudek velmi rád experimentoval s různobarevnými uhlotisky, stejnou fotografii kopíroval na několik způsobů. Na výstavě tak můžete vidět jednu scénu a její barevné variace. Hodně zajímavá jsou také tzv. puřidla, která se v zahraničí představují ve větším počtu poprvé. Jsou to neobvyklé adjustáže, které Sudek dělal v 50. letech s architektem Rothmayerem. Mezi dvě skla spojená olovem dávali staniolové nebo zlaté podklady. Sudek tuhle kolekci vystavil jen jednou, v 60. letech v Praze. Kritikům se ale nelíbily, prý je to moc archaické, teď je naopak kritika oceňuje jako odvážné experimenty.
LN: V Ottawě jsou také práce ostatních autorů. O koho se jedná?
Naše výstava končí snímky, které Sudek nafotil pár měsíců před smrtí. Jsou to barevná zátiší z jeho bytu. Kromě sudkovských fotografií představujeme také jeho současníky: Funkeho, Rösslera a následovníky – Petra Helbicha nebo Jana Svobodu. K výstavě vyšel rozsáhlý katalog v angličtině a francouzštině.
LN: Kromě fotografií jsou na výstavě také materiály z jeho soukromého archivu...
Jsou to nejrůznější vzkazy, kde například píše, co má uč-muč zařídit. V těch dopisech je vidět jeho hravost. Psal všechno foneticky. Jen jediný dopis je gramaticky správně, když píše o úmrtí své maminky. On si pořád takhle hrál, třeba když na něco nechtěl odpovědět, řekl Já se musím zeptat bráchy, ale on žádného bratra neměl.
