S identitou si i v životě pohrával, a kdo mu posloužil, obvykle dobře posloužil. Po přečtení knihy je přesvědčený, že Novák byl s Kunderou hotový, ještě než se do něj pustil, a zejména mu vadí, že se ve snaze usvědčit Kunderu takzvaně pravdivými fakty dostal lidsky na scestí.
Pro estébáckou štěnici Kundera zinscenoval scénku, chtěl se soudruhům zalíbit, říká autor výbušné biografie Novák |
LN: Jaký byl váš první dojem, když jste knihu zavřel?
Byl jsem jat obdivem nad množstvím materiálů, které Jan Novák snesl. Vypátral lidi, které jsem znal jen matně. To je hodné uznání. Pokud jde o dohledávání dokumentů, nebývají spisovatelé tak pečliví, vymýšlejí si a jsou líní. Zároveň ale neobjevil všechno a některé důležité zdroje nevzal v potaz, i když o nich měl vědět. To se v první řadě týká kritika Kunderovy generace Jiřího Brabce, který o něm psal a dodnes se o něm kvalifikovaně vyjadřuje. Navíc to byl kamarád kriticky smýšlející.
On by ale Jana Nováka orientoval jiným směrem než tím, kterým se vydal. Brabcovi a každému, kdo se zabýval monografickým úkolem věnovaným nějakému autorovi, je jasné, že musí začít tím, že do autorova světa pronikne do hloubky a seznámí se s ním. Můj učitel Oleg Sus říkal: první zásadou je autora pochopit, pak ho můžeš vyvrátit, nebo dokonce podvrátit. Ale Novák byl s Kunderou hotov, ještě než se do něj pustil.
