Všechny výjevy směřují k víceméně překvapivým pointám a podkresluje je černý humor, který někdy nabývá formy přímočaré grotesky, jindy směřuje do sféry trapna a diváckého diskomfortu a někdy není tak docela jisté, zda je humor ještě vůbec přítomen.
V úvodní etudě sledujeme rozcházející se pár (Kamila Trnková a Lukáš Černoch), který se rozhodl pojmout tuto událost na úrovni a každý z partnerů složil tomu druhému na rozloučenou báseň. U něj je z toho banální říkanka, kterou ona z literárního hlediska právem kritizuje, a samozřejmě tím vzbuzuje očekávání, s čím přijde sama. Partner a diváci se potom nestačí divit, co vyjeví její „spíš takový volný verš“.
Temná hořkost z rozchodu a snaha tuto situaci estetizovat se střetávají v zábavné, ale též mrazivé výpovědi, která úspěšně láká k dalším miniaturám. A zároveň jim nasazuje poměrně vysokou laťku, kterou ne všechny překonají, byť používají podobný typ ingrediencí. Často je v akci nekompromisní upřímnost, leckdy též rozličné hry hrané podle bizarních pravidel. Některé etudy mají povahu psychodramat, v nichž si aktéři přehrávají kýžené nebo stresující dialogy a situace.
O MALÝCH VĚCECH Režie: Denis Šafařík Premiéra 15. 6. |
Tomáš Havlínek a Petr Uhlík rozehrávají interakci dvou kamarádů, z nichž jeden se stylizuje do malého kluka, který si potřebuje vyříkat bolestné vzpomínky se svým otcem, kterého představuje ten druhý.
Občas přitom vystoupí z rolí a dolaďují výjev tak, aby co nejlépe odpovídal terapeutickému záměru, pro ten účel je například třeba vymezit, jakým přesně způsobem byl otec vulgární. Je to groteskní situace, u níž však úsměv tuhne na rtech a vkrádají se rozpaky a otázka po smyslu viděného – což je ovšem nepochybně také tvůrčí záměr.
Proč nejíst klíče
Opakovaně se též uplaťnuje motiv vzdorovitého, ale slabého muže a nelítostné ženy. Jedna z nejvýraznějších mikropovídek rozehrává situaci, kdy partnerka (Zuzana Truplová) přivádí svého partnera (Jan Jankovský) na pokraj šílenství tím, že mu provokativně odmítá prozradit obsah obdrženého dopisu. Ad absurdum dotažená scénka pak ústí až v repliky jako „Kdybys nejedla klíče od skříňky, tak bych asi nejedl klíče od bytu, že jo!“.
Lidé se tu v soukromí svých bytů a svých intimních světů projevují jako znepokojivě křehké, deformované a někdy děsivě fungující bytosti, vykolejené svými bolestmi a snažící se najít únik od svých strachů a zranění. Kdo by si troufl s jistotou tvrdit, že za dveřmi běžného činžovního domu se leckdy neodehrává něco podobného?
Film O malých věcech čerpá svou sílu právě z toho, že s bizarní nadsázkou, ale přitom často s citem pro pojmenování bolestné skutečnosti vytahuje z polostínu vesměs truchlivou hru lidských myslí. A také z toho, že většina představitelů dokáže své příležitosti na malém prostoru účinně využít – ostatně Denis Šafařík je také především herec a není divu, že svůj režijní debut postavil právě na hereckých akcích, někdy zvrstvených „na druhou“. Snímek nicméně také poněkud trpí nevyrovnaností jednotlivých etud a toho, co sdělují: od hlubokých pravd až po efektní nic.
