Úterý 9. srpna 2022, svátek má Roman
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

O radosti a světě plném paradoxů. Tanec Praha hledal východiska v interakci s diváky a improvizaci

Maguy Marin a její zrcadlové bludiště na Tanci Praha. foto: TP

Koncem června se uzavřel 34. ročník Mezinárodního tanečního festivalu Tanec Praha. Hlavní program se soustředil do divadla Ponec, v regionech se pak odehrála valná většina produkcí ve veřejném prostoru. Dramaturgické linie sledovala díla komorní, která se svou povahou většinou čistému tanci vzdalovala a hledala východiska jak v improvizaci, tak v interakci s divákem.
  5:00

Mezi produkce, jež zřetelně tíhly k propracované choreografické a režijní struktuře patřily práce zahraničních umělců. V samém úvodu festivalu představila své dílo vlámská choreografka Ann Van den Broek se svým souborem Wars/waRD. Její Joy Enjoy Joy nebylo ovšem jen o radostech a rozkoších, ale s ironickou nadsázkou ukázalo i obrácenou stránku současného konzumního způsobu života, k němuž odkazovaly pojízdné stolky plné luxusních hadříků.

Potěšení osmi performerů v rytmu elektronické hudby se postupně dostávalo do křečovité extáze a bolestného šklebu snímaného na místě kamerou. Nablýskaná skla stolků a zářivé úsměvy aktérů tvořily jen ochrannou slupkou před vtíravými pocity nejistoty a obavami, že takto hýřivá sešlost nemůže trvat do nekonečna…

Tanec Praha 28. 5–28. 6.

Joy Enjoy Joy 1. 6., Stations 22. 6., Umwelt: 28. 6.

Autorka je taneční publicistka

Diváka po srsti nehladila ani kanadská tanečnice Louise Lecavalier (nar. 1958) ve svém sólu Stations. Tato drobná blondýnka oděná do černého trička a ležérních tmavých kalhot srší neuvěřitelnou energií i ve věku, kdy tanečnice aktivní kariéru dávno skončily. Bývalá múza Éduarda Locka, v jehož souboru La La La Human Steps působila, ve svých opusech rozviřuje segmenty letitých zkušeností, které jsou nezpochybnitelně přítomné v jejím těle.

Ve svém projevu je nesmírně autentická, pravdivá a až uhrančivá. Nejprve tiše a nenápadně vplula na hrací plochu vymezenou třemi pruhy hnědého baletizolu: přemisťovala se dlouhou dobu jen ze strany na stranu, než porušila přímé dráhy a vrhla se střemhlav do prostoru kolem sebe. Pozornost patří jejím pažím kmitající se chvílemi ve zběsilé rychlosti a zdálo se, že rukama nabírá životodárnou sílu a nechává ji pomalu doznívat v celém těle. Na jedné noze se přesunuje po jevišti, v klidu a soustředěně, ale její tělo postupně zachvacují desítky záchvěvů nasvícených čtyřmi sloupy, jež rámují pro tanečnici bezpečný prostor.

Ten Lecavalier s jistotou obývá a nechává nás nahlédnout do rozjitřeného nitra nervózně se probíjejícího do jejího křehkého těla a výrazu tváře. Za doprovodu původní hudby Antoina Berthiaumea se zcela vydává ze svých sil. Mistrně ovládá své tělo, sebemenší pohyb zachycuje s milimetrovou pregnancí a pouze na chvíli spočine na zemi, aby se navrátila ke svému šamanskému tanci blížícímu se extázi spolu se stále intenzivněji pulzujícími beaty. Lecavalier během více než hodinového sóla vstupuje na různě nasvícenou plochu vyvolávající dojem řeky či rozpukané země. Zanechává za sebou silný dojem, fascinaci, jak excelentně ovládá svůj „nástroj“, jehož prostřednictvím rozkrývá hloubku v těle polapené duše.

Neutěšenost lidského konání

Ani závěrečná inscenace Tance Praha Umwelt nevyslala pozitivní zprávu o okolním světě a lidském konání. Přestože jde o dílo premiérované již v roce 2004, francouzská umělkyně Maguy Marin (nar. 1951) do něj vložila stále aktuální svědectví o světě kolem nás, světě plném paradoxů. Svou koncepci zastřešila důmyslnou režií a originální scénografií, kdy v zadním plánu scény stojí desítky zrcadel. Zpoza nich bez ustání vystupuje devět performerů a matné zrcadlové plochy vymezují prostor, ve kterém se ocitají. Postavy žen a mužů různého věku procházejí zrcadlovým bludištěm, téměř nikdy všichni najednou.

Jednotlivci, povětšinou dvojice či trojice, se nakrátko objevují, vždy v jiném převleku. Elektronické šumy znějí jako vichřice a podkreslují obrazy, kdy oděvy a vlasy interpretů rovněž neustále vlají ve větru. Vstupy zachycují běžnou každodenní činnost výstižně, elementárně, bez jakýchkoliv příkras. Před očima se nám míhají ženy a muži v bílých pláštích, montérkách, spodním prádle, i bez něj, s helmami na hlavách, s ručníky, se zbraní v ruce… Stále někam míří, aby se vzápětí schovali a vystoupili odjinud, v jiném postrojení, s někým jiným.

Je třeba absolutní sehranost, aby se aktéři sešli ve správný čas na správném místě a zachytili v pár minutách jeden výsek lidského života. Líbají se a chystají se milovat, popíjejí, hádají se, zažívají siestu a pravidelně jeden z nich zůstává stát nehybně mezi zrcadly a upřeně hledí do obecenstva. Některé situace se opakují, jiné mění, jiné zneklidňují, když se na volné ploše postupně vrší kameny a odhozené věci (včetně panenek miminek, ze kterých se předtím performeři radovali). Mezi tento odpad dopadají i bezvládná nahá těla interpretek, která jsou pak odtažena.

Autor:

Tenkrát před 40 lety. Veteráni z Pitavalu Krampol, Zedníček a Frej vzpomínají

Premium Jak je to dávno, co se prvně Pavel Zedníček, Jiří Krampol a Ladislav Frej sešli na natáčení seriálu Malý pitaval z...

Žena má mít dítě, když je zamilovaná, říká psychogynekoložka Máslová

Premium Ženy dělají velkou chybu, když mateřství příliš plánují, tvrdí psychogynekoložka a internistka Helena Máslová. „Vhodná...

Nebezpečný pro Česko. Proč stát nechce uzbeckého zápasníka Muradova?

Premium Mnoho let hrdě nastupoval do klece i s českou vlajkou na zádech. V malém evropském státě prorazil do velkého světa...

Mohlo by vás zajímat