V rozdělené společnosti je obětí každý, tvrdí (asi právem) tvůrci snímku Oběť. Jejich film se odehrává v Česku, nicméně bude usilovat o Oscara za Slovensko; už se stihl také představit na festivalech v Benátkách a v Torontu.
Hrdinkou filmu je ukrajinská svobodná matka Irina (Vita Smačeljuk), která usiluje o české občanství. V menším českém městě se živí uklízením na ubytovně, ráda by si však zařídila kadeřnický salon. Zastihujeme ji na hranicích při spěšném návratu z Ukrajiny, kam musela jet kvůli dokladům. Důvodem spěchu je těžké zranění jejího čtrnáctiletého syna Igora, kterého nechala v Česku. Syn poskytne nezřetelnou výpověď o útočnících, kteří ho napadli na schodišti paneláku. Rozhořčená Irina usiluje o spravedlnost, celý případ se dostane i do médií. Policie záhy zatkne mladíka ze sousední romské rodiny, s níž měla Irina v minulosti konflikty.
OBĚŤSR, ČR, Německo 2022 Režie: Michal Blaško Premiéra 10. 10. |
Do věci se vloží i starostka (Gabriela Míčová), která okázale vyjadřuje Irině podporu a s pomocí spřízněného developera jí zajišťuje nové bydlení. Hlavně se ale Irinin případ stane vítanou záminkou pro extremisty, kteří se ve městě chystají uspořádat mohutný pochod „proti násilí“, ve skutečnosti ale namířený proti Romům. To Irina zprvu netuší, proto s pořadateli spolupracuje.
Stupňující se oboustranná nenávist ovšem přiměje Irinina syna k soukromému přiznání, že jej žádní Romové (a už vůbec ne jejich soused) nenapadli.
Hrdinka i tvůrci v pasti
Co se stalo doopravdy, zde nemusíme prozrazovat, ale vysvětlení je to tak rozpačité, že dost dlouho trvá, než člověk uvěří, že to má být skutečně pravda, ne jen nějaký úkrok ve spleti mlžení. Tím je bohužel do značné míry konec s přesvědčivostí celého filmu. Nepřispívá k ní ovšem třeba ani to, že „autentickým“ výjevům z vyloučené lokality k přirozenosti leccos chybí.
Život ukrajinské menšiny v Česku. Řeším morální problémy, které pochopí všichni, říká režisér Blaško |
Po zjištění, jak se věci mají, se Irina ocitá v pasti: pravdu říci nechce (domnívá se, že by mělo nedozírné následky, kdyby její nezletilý syn změnil výpověď učiněnou v šoku v nemocnici), avšak nechce přispívat ani k šíření nenávisti. Nepomůže však nakonec ani to, když Igor policii řekne, že konkrétně sousedčin syn určitě pachatelem nebyl: policie nechce „vyřešený“ případ komplikovat a romského mladíka nepouští z vazby. Extremisté chystají své shromáždění „slušných občanů“ a Irina na něm má promluvit. Co asi řekne?
Oběť přináší především stereotypní obrázek zhoubných stereotypů, přitom ale občas má nakročeno i k cennější výpovědi: například v postavě majitelky ubytovny (Alena Mihulová), Irininy zaměstnavatelky a téměř kamarádky, se plasticky prolíná solidarita s necitlivostí. Ocenit lze záměr zobrazit středoevropskou odstupňovanou xenofobii – ukrajinská přistěhovalkyně má pro extremisty cenu jako nástroj ve štvanici proti nenáviděným Romům. Aktuální je rovněž poukaz na to, jak mohou reálně pociťované problémy vehnat lidi do náruče extremistů.
Jenomže snaha toto vše předvést je příliš úporná a vrší účelově vykonstruované figury i děje. Zobrazený ohlas kauzy je nepřípadně zveličený (pikantní je, že Česká televize koprodukuje snímek, v němž je její redaktorka ukázána jako „užitečná idiotka“, jež bezelstně svolává lidi na zjevně extremistickou akci). Hlavní extremista (Viktor Zavadil) má být předveden nejednoznačně, jako svůdný rétor, ale je z toho předvídatelná karikatura; stejné je to se starostkou i se zpupným vyšetřovatelem (Igor Chmela).
Sama Irina je vymalována jako od počátku do konce nešťastná postava, pro niž má i získané české občanství nakonec zákonitě trpkou příchuť. Možná kdyby ve filmu bylo méně ostentativní uzoufanosti a více invence, bylo by jeho sdělení silnější.
