Obraz zdegenerované civilizace

Vraždy, znásilnění, pohřbení zaživa, kanibalismus - Shakespeare si opravdu dal práci, aby žádné zvěrstvo ve své tragedii nevynechal. I podle teatrologa Milana Lukeše má drama nejhorší pověst: „Scénická poznámka 'Vystoupí synové císařovny s Lavinií, která má paže odříznuté a jazyk vyříznutý a je znásilněná' zaujímá mezi exponáty shakespearománie místo bizarní kuriozity.“ I díky tomuto lakonickému komentáři si každý může dobře představit, oč jde a jaká úskalí inscenátory čekají.

Tytam jsou časy Petera Brooka, který tragédii v 50. letech vtiskl moderní obrazivou podobu - Lavinii připevnil červené stuhy jako znak krve. Langhoff znaky pěstuje minimálně - přichází s doslovným naturalismem. Lavinie se před zraky diváků mění ve zkrvavělý cár, jejímu znásilnění předchází odpudivá a nevzrušeně živočišná soulož císařovny a jejího černého milence. Nejde ale o samoúčelné efekty, tím spíš, že režie ukazuje zlo za pomoci dokonalého stylu a formy. Tvrdě konfrontuje diváky s tím, co dnes každý den přinášejí média. Špatně se kupodivu nedělá z detailního ztvárnění krutostí, ale z chladných emocí, které je doprovázejí. Ty neúprosně prostupují inscenací od počátku do konce.

Násilí, které nejde zastavit
Středem tragédie je římský válečník Titus Andronicus, který na počátku nechá rozsekat a za živa spálit jako oběť syna gótské královny Tamory. Ta se posléze stane římskou císařovnou a přikáže zabít jeho zetě, znásilnit a zohavit jeho dceru - jsou jí useknuty ruce a vyříznut jazyk. Titus pak zase zavraždí její syny, milence pohřbí zaživa a potomky jí předloží jako pečínku... Tolik Shakespeare. Botho Strauss pak přidává částečně zcizující výstupy v podobě psychiatrických seancí a rozjímání herců. Jimi do děje vstupuje režisérka Monika, je zároveň i Laviniino alter ego -tlumočnice, která „překládá“ její posunkovou řeč. Strauss zde vykonstruoval další linii navěšenou na hlavní téma, bez níž by se ale vcelku dalo obejít. Tím tématem je psychologie oběti a Laviniina ztroskotávající touha po normálním sexuálním životě. Monika pak v podstatě přebírá její osud.

Hodnocení LN: * * * *

Botho Strauss: Zhanobení Režie: Thomas Langhoff Výprava: Andrea Schmidt-Futtererm Berliner Ensemble - PDNJ 11. 11.

Langhoff ani tolik nezdůrazňuje pomstu, ale důsledně roztáčí spirálu násilí, čímž se vyhnul i riziku, že by sled barbarských ukrutností v přestylizovaném ztvárnění mohl vyznívat i směšně. Jeho pojetí se opírá o bezbřehé vraždění jako o projev zdegenerované civilizace - římská je samozřejmě tou naší 21. století, vyšlechtěnou a dokonalou, ale zmítající se v rozporech a ocitající se v totální dekadenci. Předkládá i jednoduchou a působivou spojnici v podobě chlapce, kterého matka ponechává ve blíže neurčeném střeženém prostoru, snad nákupním centru. V efektním úvodu se objevují bodyguardi a na těle mají obrazovky plné násilí a výbuchů. V groteskním obraze podpořeném rytmizovaným sborovým zpěvem zde slibují maximální ochranu před nebezpečím. Chlapeček se zářícím mečem a helmou z Hvězdných válek je ponechán sám sobě, aby se v závěru opět vrátil do reality. Z Titova následníka se rázem promění a je zpět jako dítě, které všechno hrůzné, co se dělo, vlastně jen přehrávalo - snad na videu nebo na počítači. Dekadenci skvěle vystihuje výtvarné řešení včetně moderních kostýmů s historizujícími prvky a fantasticky proměnlivé a působivé svícení - světelný design letošních inscenací německého festivalu je vrcholnou ukázkou stylu. Vše se děje v hermeticky uzavřeném studeném prostoru, v pohledové stěně se pak v určitých momentech rozevírá „balkon“ s různými výjevy, například zde Titus připravuje svou pečínku.

Titus zůstává stěžejní i v Langhoffově inscenaci. Zastává staré pořádky, které zde nejsou nic jiného než primitivní zvůle - i tady je aktuální akcent zjevný. Je to on, kdo také jako první dá průchod násilí, které nelze zastavit. Jürgen Holtz ho hraje jako psychopata, který neželí smrti vlastních dětí a nezná milosrdenství. S holou lebkou a v černém dlouhém kabátě připomíná Mussoliniho, prská a chrlí své sliby pomsty a nenávisti. Pozoruhodný výkon podává i Christina Drechsler jako Lavinie, která se ze sebevědomé mladé ženy mění v psychickou trosku. Fyzické projevy její duševní deformace vyznívají s nepříjemnou autenticitou ve scéně, v níž se marně pokouší o milování se svým zhanobitelem. Zosobněním chladnosti je pak císařovna Tamora v podání Sylvie Rohrer.