Petr Šmaha nejdříve vystudoval Školu uměleckých řemesel v Brně u profesora Emanuela Ranného a Dalibora Chatrného a pak v letech 1962 až 1968 malbu na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Františka Jiroudka. Byl členem několika spolků, z nichž zřejmě nejvýznamnější byl Spolek výtvarných umělců Mánes, ve kterém se od jeho založení sdružovaly významné osobnosti českého malířství i sochařství. Byl představitelem expresivní figurální malby, někdy s přesahem do abstrakce. V tomto smyslu navázal na naše i zahraniční tradice.
  |
Od studií žil v Praze a pak si zakoupil domek ve Statenicích – Černém vole nedaleko Prahy. Samostatně vystavoval od počátku šedesátých let v menších i významnějších síních (Galerie Navrátil v Praze, Nová síň v Praze, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Rabasova galerie v Rakovníku, Galerie Jiřího Jílka v Šumperku…).
Byl také zván k účasti na řadě společných výstav a je zastoupen v mnoha veřejných i soukromých sbírkách včetně pražské Národní galerie. Ve své tvorbě mnohdy reagoval na současný stav společnosti, na události, které ho zajímaly nebo ho trápily. Za jiné lze uvést soudní proces, ve kterém SVU Mánes přišel o svou krásnou funkcionalistickou budovu na Masarykově nábřeží v Praze, kterou si sám za první republiky nechal postavit.
Šmaha slouží šmahem, vždy s úsměvem
Ve svých obrazech uplatňoval výrazné gesto a kultivovanou barevnost. Jeho projev vždy působil citlivě a upřímně. Vzpomínám si, že mu často nebyly lhostejné situace, nad kterými by leckdo mávl rukou. Vyprávěl, jak jezdil do domova důchodců nedaleko Prahy za Jožkou Mrázkem Hořickým, bývalým modelem z Akademie a také naivním výtvarníkem a básníkem. Když pak Hořický zemřel, požádal o vydání urny, aby ho nechal důstojně pohřbít. Nebylo to snadné, nebyl s ním v příbuzenském vztahu, a tak mu urnu na úřadě nechtěli dát. Ale byl důsledný a nakonec se mu to podařilo, Hořického si vlakem na klíně odvezl a nechal ho na vlastní náklady uložit na hřbitově.
Vzpomínám také, jak vyprávěl o tatínkovi, kterého jsem ještě potkal na Šmahově výstavě v Nové síni. Měl kdysi drogerii, kterou mu po únoru 1948 znárodnili a na jejímž štítě měl napsaný reklamní slogan: „Šmaha slouží šmahem, vždy s úsměvem.“
I syn po něm zřejmě zdědil příjemnou a přátelskou povahu, nikdy nikomu neškodil, naopak – když mohl, tak se snažil pomáhat. Není jako malíř neznámý, ale přesto si myslím, že zatím zůstává nedoceněný. V posledních letech trpěl vleklým plicním onemocněním, s nímž byl v nemocnici. Jeho zdravotní stav ještě zkomplikovala nákaza covidem, na který nakonec ve věku 75 let 28. dubna zemřel.
