Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Odkud se ti pisálci pořád berou?

Kultura

  6:50
PRAHA - Nakladatelství Čas je další ediční spolek, který rozmnožuje řady hereckých monografií s nulovou výpovědní hodnotou. Neznámí, ale plodní autoři je chrlí jednu za druhou. Jako Jan Brdička, který vydal v rychlém sledu knihu o Radoslavu Brzobohatém a Vladimíru Rážovi.

Radoslav Brzobohatý foto:  Viktor Chlad, Lidové noviny

Osobnosti dramatického umění jsou pro autory nesmírně lákavé. Dle současné nadprodukce zjevně panuje pocit, že k sepisování knih v tomto ranku netřeba ničeho jiného než mít dobrou vůli, kladný vztah k divadlu a filmu a pár hezkých fotek. Případně to, že v mládí autorovi Mistr XY podepsal památníček. Nakladatelská politika k tomu jen přispívá a člověk si musí položit otázku, kam zmizely ediční domy, které vydávaly monografie skutečných odborníků. Dbaly na svou pověst a nedaly každému autorovi placet jen proto, že vytáhl z kapsáře jméno herce, který by mohl „táhnout“.

V poslední době se pisálkové množí přímo geometrickou řadou a z jejich tvorby je zjevné, že mají scestné představy o tom, co obnáší práce na životopisné knize. Že k tomu zdaleka nestačí sesbírat pár dat a ta pak vrhnout na papír. Například nakladatelství XYZ v podstatě vydá komukoliv cokoliv. Nevím, možná je to způsob, jak se udržet na trhu, ale je to pro kvalitní autory do jisté míry potupné. Jen namátkou: Jaroslav Vostrý, Zuzana Sílová, Marie Boková nebo Jindřich Černý jsou odborníci a renomovaní autoři v oboru divadla, a dává-li je někdo dohromady s plejádou nulových autorů, je to pro čtenáře velmi matoucí.

Pánové, neopisovat!

A už tu máme nové nakladatelství Čas Josefa Pepsona Snětivého. Funguje přibližně rok a už vychrlilo asi pět knih týkajících se herců. Mezi autory patří kromě zcela neznámého Jana Brdičky, který za tu dobu stihl už dva kousky, další výtečník David Laňka, který „monografie“ také hezky střílí od boku. A s patřičnou drzostí, protože neváhá a vykrade, co se dá. Třeba z Vostrého úctyhodné monografie o Zdeňku Štěpánkovi. To se to pak vydává kniha Zdeněk Štěpánek - něžný bouřlivák, když to za něj oddřeli jiní.

Jan Brdička: Vladimír Ráž (Příběh prvního milovníka)

Ale opisování se dokazuje složitě, i když už na to dnes máme programy. V každém případě pan Laňka se tak pasoval na odborníka přes známou hereckou dynastii a v Času nyní vydal knihu s prostým, ale jistě lákavým názvem Štěpánkovi. Také má Herecká tajemství, což je vypečený titul sám o sobě, inu v době internetu a svobodných informací jde psaní jako po másle.

Monografie pro kočku

Jan Brdička: Radoslav Brzobohatý
Chlap se širokým srdcem
Čas, Řitka 2010
149 stran

Jan Brdička: Vladimír Ráž
Příběh prvního milovníka
Čas, Řitka 2011
149 stran

Že mezi autory nakladatelství figuruje Zuzana Maléřová, vůbec nepřekvapí, ta pro změnu přichystala další várku svých na tisíc způsobů vyvařených hereckých svěřovaček, které by zmíněné nakladatelství mělo přeřadit z kolonky osobnosti, hudba, film do kolonky červená knihovna. Tu má rovněž pěkně naštosovanou a měli u ní zůstat a raději se dál nepouštět. Jistě, je to všechno takový bulvárek, sice zkompilovaný a povykrádaný, jak jen to jde, ale v zásadě neškodný, tak proč se tím zabývat? Protože všichni tito pisatelé sami sebe vydávají za odborníky, a přitom to jsou diletanti. Stejní diletanti pak rozhodují o tom, zda kniha vyjde, nebo ne.

Jak nabobtnat stránky Kupříkladu Jan Brdička: po knize o Radoslavu Brzobohatém (Chlap se širokým srdcem) se v rychlém sledu pustil do Vladimíra Ráže (Příběh prvního milovníka). Jede podle oblíbeného mustru, který všichni tito výtečníci používají a díky němuž stránky pěkně nabobtnají. A ten velí naházet na konec názory kolegů a spolupracovníků, pak vybrané recenze a k tomu ještě filmové a televizní role. Pozor, divadelní už ne, to by chtělo zasednout do archivu a hezky rok po roku kutat. Na to naši experti nemají čas.

Nekonečné historky z natáčení

Takže takhle vyrobíme padesát stránek. A to předtím? Darmo hodnotit. Kydy naší Midy, jak se praví v Havlově Zahradní slavnosti. Je zajímavé, že tyhle všechny knížky se vůbec nezaobírají tím, o co by tu mělo jít především a co je vlastně důvodem, proč se o dotyčného umělce vůbec někdo zajímá. Herectvím. Jaký typ zmíněný je, jak se vyvíjel a zrál, jaký druh talentu má, jaké jsou jeho výkony v inscenacích, ve filmu.

Tito pseudoautoři totiž vůbec netuší, co je to popis herecké role, vznik postavy, způsob práce na ní, souvislosti, psychologie, režijní vedení, styl. Nic, jen se pořád dokola omílají „historky z natáčení“, no není to k popukání, když měl mladý Brzobohatý v Macbethovi říct prchnout a řekl prdnout? A ta pokleslá literární úroveň, fráze za frází, směšný patos, primitivní vyprávěnky. Charakteristika role, to je zřejmě, když pan Brdička napíše: „V těchto a mnoha dalších předváděl skvělé výkony, kterými si budoval stabilní základy své herecké reputace a pozdější celonárodní popularity.“ Také se přežvýká všechno, co už se napsalo o Rodácích a Uchu.

A vida: na normalizaci Radoslav Brzobohatý prý nevzpomíná rád. Další typický rys pro kompilující autory - před kontroverzními tématy se strká hlava do písku, takže seriál o majoru Zemanovi se tady odbude jen opsáním části rozhovoru z Lidových novin (autor rozhovoru byl zřejmě anonym) a trapným bagatelizováním a pochopitelně významným trpitelstvím Radoslava Brzobohatého, který si do té doby kvůli Jasného Rodákům nezahrál. Až teprve hodný Jiří Sequens mu v Zemanovi pomohl. Naivita páně Brdičkova je do jisté míry kouzelná, co dodat, jestli si vážně myslí, že starý oportunista a pragmatik Sequens měl nějaké „názory na politiku“, a ty se prý lišily od těch Brzobohatého.

Jan Brdička: Radoslav Brzobohatý (Chlap se širokým srdcem)

Jaké názory, jaká politika, Sequens sloužil do roztrhání těla komunistům, kteří byli u vesla, a točil. Jednu příšernost za druhou. Ztracená polobotka Kniha o Vladimíru Rážovi je to samé, jen v bleděmodrém. Od samého začátku. Ráž se narodil v Nejdku u Karlových Varů a zde žil asi do třinácti let - ovšem „Nejdek byl místem, bez něhož by z Ráže nebyl ten člověk, kterým byl“. A zase triviality - kapitola o tom, jak si jako kluk šlapal na jazyk, jak v Praze ztratil polobotku a podobně.

Pak se převypráví příběh Ráž, Vránová, Kohout, přihodíme něco o tom, jak se točila Pyšná princezna a tak podobně. A tak to plyne sem a tam, jedna historka, druhá historka. Nejhorší je, když dojde na autorovo mudrování nad během světa. Jako například „záměrně nezmiňuji léta padesátá, neboť v těch bylo všechno jinak. Herci až na pár výjimek skutečně věřili myšlenkám socialismu a komunismu, s nadšením deklamovali dialogy o lepších zítřcích, o dokonalé komunistické společnosti“.

Tak tyhle žvásty mají obhájit, že si Vladimír Ráž zahrál ve zvlášť nechutných prorežimních kusech Vojtěcha Trapla Vítězný lid a Velké přání. Bál se prý odmítnout. Třeba i ano, ale nemohl by nás pan Brdička ušetřit svých výlevů, jak prý je nespravedlivé herce za to odsoudit a kdo prý jsi bez viny, hoď kamenem.

A dost, takhle se prostě umělecké monografie psát nedají, myšlenkový potenciál autorů i jejich erudice jsou nedostačující, skoro to vypadá, že ani pořádně nevědí, o čem píší, jen tak chronologicky sestrkají, co porůznu našli. Určité sortě čtenářů to stačí, jsou to vlastně rozvedené historky z bulvárních a společenských časopisů. Jediné, co vadí, je, že v době, která směšuje hodnoty, se tenhle paskvil ocitá vedle kvality a nárokuje si stejný prostor.

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...