Téma útěku z domova a hledání nového domova v cizině se v tuzemských kulturních institucích neobjevuje příliš často. Většinou se prezentují osudy z válečné doby, ale málokdy v kontextu s příběhy z konce 20. století. Před rokem se konala výstava v Muzeu města Ústí nad Labem, nazvaná Odneseno – domov ve věcech, kde byly osobní předměty německých uprchlíků ze střední a východní Evropy, kteří museli po válce odejít. Podobný koncept má také aktuální výstava v Praze, která ale nahlíží na odchod – útěk z několika úhlů pohledu.
„Nechceme zapomenout na příběhy Čechů, kteří odešli nebo byli donuceni odejít v letech 1938–1989 ze své vlasti. Na výstavě jsou také vzpomínky uprchlíků z Balkánu, kterým jsme pomohli v nouzi v 90. letech a velmi úspěšně se integrovali do české společnosti. Zároveň ale nechceme zapomenout na solidaritu k lidem všude po celém světě, kteří jsou v podobné situaci dnes,“ říká Alena Makovcová z Organizace na pomoc uprchlíkům, která připravila tuto expozici.
  |
Ručníky pro případ nouze
Ve Vitra Design Muzeum ožívá noční klub. Výstava představuje klubovou kulturu od dob Andyho Warhola |
Jednotlivé výstavní panely kombinují texty, dobové fotografie a současné portréty pamětníků. Působivé vyprávění zajímavě doplňují osobní předměty, které pro každého ze zpovídaných mají zvláštní význam. Na zdi visí modrobílý ručník, který rodině Jiřího Maláška připomíná dramatické chvíle: „Do Vídně jsme odešli v dubnu 1964. V době odchodu byla manželka v pátém měsíci těhotenství, proto jsme do kufru sbalili pouze ručníky pro případ nouze.“ Co bude s dětmi, řešil v roce 1988 také Josef Hlavatý, který se několik měsíců připravoval na cestu do ciziny: podomácku sestavoval s otcem rogalo, protože povolení k vycestování dostala jen jeho manželka. Rodina se rozdělila, on se synem, přivázaným na záda, přelétával hranici na rogalu a jeho žena mezitím čekala s druhým synem v Jugoslávii. „Letěl jsem dál do strašné tmy, ale v dálce jsem viděl řadu světel, což už bylo rakouské nádraží. Nevěděl jsem, kde přesně jsem, chtěl jsem přistát, ale všude byla strašná mlha. V jednu chvíli se roztrhla a podařilo se nám přistát na malé mýtině. Měl jsem v tu chvíli nějaký zvláštní instinkt a schovali jsme se. V tu chvíli nad námi kroužil český vrtulník, který nelegálně přeletěl hranice s jednoduchým cílem nám nadlítnout a shodit nás. Pravděpodobně bychom to ani jeden nepřežili a já bych byl označen za šílence, který zabil dítě,“ vzpomíná Hlavatý a u jeho výstavního panelu je vrtule z rogala, které ho zaneslo na svobodu.
Každý z vystavených příběhů je jiný, ale něco mají přece jen společného: dilema pamětníků, kteří mluví o odchodu a návratu. Někteří popisují emigrantské sny, kdy se jim stále dokola zdá o původním domově a mají pochybnosti, jestli se rozhodli správně, jestli neublížili příbuzným, kteří zůstali. Někteří se snažili „odseknout“ vzpomínky na domov, aby se netrápili. Mnozí tvrdí, že díky přijetí v cizí zemi mají teď dva domovy. Tak jako třeba Dubravka Jaganjacová ze Sarajeva, která se do Čech dostala v 90. letech: „Když jedeme na jih, jedeme domů a když jedeme zpět, vracíme se také domů.“
