Philip Glass byl Cocteauovým dílem přitahován: podle jeho filmů Orfeus i Kráska a zvíře složil stejnojmenné opery v roce 1993 a 1994 a tuto sérii dovršil Příšernými dětmi – "taneční operou pro hlasy a tři klavíry", na níž se podílel i jako libretista. Témata incestu a homosexuality byla v roce 1929, kdy Cocteau novelu napsal (a ilustroval vlastními kresbami), skandální.
Psychologické drama vztahu sourozenců Paula a Lisy, kteří nejsou schopni vymanit se ze zmatků dospívání, hledání sexuální identity a nutnosti najít si skutečné partnery, vede k jejich izolaci od světa "venku". Přes pokusy se osamostatnit nedokážou žít spolu ani bez sebe a drama končí jejich smrtí – završením zvrácené kruté "milostné" hry na hledání hranice toho, kdo toho druhého více zraní.
Pro do sebe zacyklovaný vnitřní svět sourozenců, který se nakonec zhroutí a pohltí je jako vesmírná černá díra, jsou Glassovy repetitivní hudební struktury přesnou metodou, kdy hudba ve spojení s textem až působí závrať. Soukromý svět, jehož hranice se sourozencům nepodaří prolomit, je jako zákeřná choroba. A je symptomatické, že Cocteau novelu napsal v době, kdy se po smrti svého partnera snažil vymanit ze závislosti na drogách.
Nešťastní "spratci"Philip Glass: Les enfants terribles |
Prostor, který si v opeře debutující Alice Nellis pro produkci "našla", byl pro Glassovy a Cocteauovy nešťastné "spratky" ideální. Už jen vstupem do prostředí psychiatrické léčebny se diváci dostávají do blízkosti otázek, které se často obávají si klást. A tak už ani není nutné toto místo dotvářet.
Nellis však tento efekt "site specific" spíše rozmělnila, když zarámovala Glassovu operu hrou na blázny (včetně tří hráčů na elektronické klavíry i sebe samé ve vytahaných pyžamech). Za branami léčebny si na blázny netřeba ještě hrát, a už vůbec ne způsobem, který jen naplňuje lidové představy o tom, jak tito vypadají.
Celkový tah inscenace (opery trvající zhruba 100 minut) narušilo zařazení přestávky. Přitom jediným důvodem byla patrně potřeba dopravit na scénu auto Ford Mustang z roku 1967 pro charakteristiku nového "bohatého" prostředí. Inscenace také rezignovala na Glassem zamýšlené samostatné role osmi tanečníků. Nellis ovšem nezapřela své filmové zkušenosti a dotvořila prostor projekcemi, které ilustrovaly, ale častěji volnou asociací prohlubovaly další vrstvy příběhu.
Hudební oporou byl inscenaci Petr Kofroň, který má s interpretací takové hudby bohaté zkušenosti a spolehlivě vedl jak trojici klavíristů Radku Hanákovou, Petru Milarovou a Petra Ožana, tak čtveřici sólistů. Všichni zaslouží mimořádné uznání – suverénně zvládli nejen obtížné zpívání, ale i složitě rozehrané akce (včetně například divokého točení s nemocniční postelí, běhání po strmých schodech, hry badmintonu během zpěvu).
Alžběta Poláčková obsáhla komplikovaný vývoj Lise od ošetřovatelky přes cynicky drsnou Paulovu sestru, půvabnou modelku, atraktivní nevěstu až po manipulátorku životy druhých. Bylo zajímavé sledovat, jak se Jiřímu Hájkovi jako Paulovi podařilo i přes fyzickou převahu vyjádřit narůstající psychickou podřízenost stále dominantnější sestře. Role "věcného" komentátora, ale i další oběti se jako Gérard skvěle zhostil Lubomir Popović. Výborným nápadem bylo obsazení kontratenoristy Jana Mikuška do dvojrole Dargelose a Agathe, který svým brilantním výkonem vnesl právě obtížně postižitelný, ale pro inscenaci nezbytný prvek dráždivé zvrácenosti.
