V roce 1847 vyšly přeložené Andersenovy povídky v Anglii vůbec poprvé. Dán anglicky příliš neuměl a země královny Viktorie pro něj byla, obrazně řečeno, španělskou vesnicí. Andersenovým největším cílem bylo seznámit se s Charlesem Dickensem, mužem, kterého sám nazval „největším spisovatelem na světě“.
  |
To se mu splnilo. Oba muži na sebe pravděpodobně zapůsobili velmi příjemně. „Splnil všechny představy, které jsem o něm měl,“ prohlásil jednou Andersen. Náklonnost byla v té chvíli ještě oboustranná, protože Dickens Dánovi poslal balíček svých knih. To ale nejspíš neměl dělat.
Andersena tato interakce natolik povzbudila, že Dickensovi posílal dopisy pravidelně celých devět let. Ten nakonec nejspíš v návalu britské pasivní agrese Andersenovi odepsal, že může navštívit jeho rodinu, pokud bude někdy v sousedství. Nejspíš nečekal, že Andersen přijme a svůj odjezd do Anglie ještě slavnostně oznámí v tisku.
V červnu 1857 Andersen dorazil do Gad´s Hill, Dickensova sídla ve městě Higham nedaleko Londýna. „Jedu navštívit jen Vás. Nechte mi malé místo ve vašem srdci,“ napsal Andersen procítěně v dopisu ohlašujícím svůj příjezd.
Oholte mě, prosím
Hans Christian Andersen byl i přes nesporný spisovatelský talent mužem velmi jemné povahy a špatného sociálního cítění. Rád byl středem pozornosti. Po Dickensových synech například chtěl, aby ho každé ráno oholili, protože to je přece v Dánsku zvyk, jak se jim snažil trpělivě vysvětlil. Popuzený Dickens mu místo toho každý den zarezervoval sezení v nedalekém holičství.
Britský spisovatel byl ze svého hosta zoufalý. Už takhle měl špatné nervy. Jeho románu Malá Dorritka (Little Dorrit) se u kritiky i čtenářů vedlo špatně, a navíc se provalila jeho snaha vyměnit manželku za mnohem mladší ženu.
Možná poslední kapkou pro něj bylo, když Andersena vzal na premiéru divadelní hry Zmrzlé hlubiny (The Frozen Deep), kterou napsal spolu s dramatikem Willkiem Collinsem. Citlivý Dán se na slavnostní akci v přítomností samotné královny Viktorie hlasitě rozbrečel. Údajně byl pak ještě uražen, když z divadla odcházel přesvědčen, že si jeho emočního výlevu lidé málo všímali.
Ani dánsky neumí
V dopisech přátelům si Dickens na Andersena často stěžoval. „Rozřezává papír do roztodivných tvarů a po lesích sbírá drobné kvítí,“ psal v jednom z nich. Nejznámější a nejtvrdší stížnost ale zněla takto: „Hans Christian Andersen může být pořád s námi, ale ani by sis ho nevšiml. Nemluví pořádně žádnou jinou řečí než dánštinou, ale ani tím si nejsem vůbec jistý,“ dštil oheň literát. Vadilo mu také, že Andersen údajně nedokázal pořádně vyslovit italský překladový název své vlastní autobiografické knihy Improvisatore (česky vyšla jako Pohádka mého života, 1965, SNKLU).
Hans Christian Andersen strávil s Dickensovými víc času, než jaký byl původní plán. Odjel ve chvíli, když se přestal cítit vítaný. I tak ale na svého idola nezanevřel. „Prosím Vás snažně, abyste mi zpětně prominul všechny nepříznivé aspekty našeho společného soužití,“ napsal v dopise po návratu. Dickens odepsal na podzim velmi vágně výčtem přírodních scenérii, které se od Andersenova odjezdu v létě změnily. Byl to úplně poslední dopis mezi touto dvojicí. Přátelství (pokud se tomu tak dalo říkat) přecitlivělého spisovatele se spisovatelem pragmatickým skončilo.
Charles Dickens pak ještě údajně dopsal na zrcadlo v pokoji pro hosty: „Hans Christian Andersen zde spával pět týdnu, což připadalo rodině jako celá VĚČNOST.“
