LN Na aktuální výstavě se věnujete příběhům z pohraničí. Jsou to hranice fyzické i pomyslné. Čím vás přitahují?
Mám je v sobě nějakým způsobem pořád. Pocházím z Domažlic, bydlel jsem tam skoro do třiceti. Až když jsem končil AVU, tak jsem se úplně odstěhoval z pohraničí a došlo mi, jak ve mně to místo zůstává. Tehdy jsem řešil, co budu dělat dál. Všechno mě tak nějak štvalo. Nakonec jsem si řekl, že začnu od nuly, od našich rodinných příběhů. Vzpomínal jsem na to, jak jsme v Domažlicích prozkoumávali okolí. Jak jsem se z našeho domu díval na vojenské cvičiště, kde každý den zářily světlice. Vypadaly jako pestrobarevné balony, které se snáší k zemi. Najednou se mi všechno tohle vrátilo. Vloni k Vánocům jsem dostal knížku, která je o balonech ze Západu, které k nám létaly od padesátých let. Do Domažlic nebo právě do Chebu.
Vzkazy ze Západu. Ondřej Basjuk namaloval balony, které posílala do Československa Svobodná Evropa.
LN O co tenkrát šlo?
Lidé ze Svobodné Evropy tiskli letáky, kde byly texty a obrázky o tom, jaký je život na Západě. O tom, že je to tam lepší než v komunistickém Československu. Texty psali různí autoři, grafiku měl na starost Ladislav Sutnar. Fungovalo to tak, že jednou za čas někdo přijel k hranicím, naplnil balony vodíkem a vyslal je směrem k nám. Představoval jsem si, že vlastně mnohem líp než texty mohly zapůsobit obrazy. Někdy přece nepotřebujete text, abyste pochopili poselství.
Ondřej Basjuk
 Ondřej Basjuk |
LN K Sutnarovi jste měl blízko už na škole. Studoval jste v jeho rodné Plzni, nejdřív knižní grafiku, pak ilustraci a nakonec jste šel na AVU. Proč tyhle odbočky?
Když jsem byl na střední, tak jsem zdědil po prastrýčkovi knihovnu, tři tisíce knih. Líbila se mi ta knižní úprava, předsádky, ilustrace. Proto jsem se přihlásil na tenhle obor, jenže po dvou letech jsem zjistil, že mě nebaví pořád dokola dělat knižní vazbu. Přestoupil jsem na ilustraci, ale tam prosazovali úplně jiný styl, než mám rád. Prý ať děláme jednoduchou, dětskou kresbu, jenže mě baví verneovky a Zdeněk Burian, tak to nešlo dohromady. V roce 2009 jsem se přihlásil na AVU, vzali mě hned na poprvé, do ateliéru Vladimíra Kokolii. První dva roky jsem maloval obrazy inspirované orientálním světem, až ve třeťáku se to zlomilo a dostal jsem se k těm příběhům z dětství a tohle téma je konečně jen moje.
  |
LN Často malujete osamocené postavy, které putují kamsi do neznáma. Vplouvají do jeskyně, nahlíží přes okraj srázu. Prozkoumáváte také nová území? Myslím, že za nějakou exotikou nemusím nikam daleko. Úplně stačí, když si vzpomenu, co jsme s kamarády podnikali v Domažlicích. Kousek od našeho domu byl zatopený lom. Jednou jsme to tam jeli prozkoumat na loďce a já si všiml, že na břehu je strom. Bylo k němu připoutané lano, které bylo ponořené do vody. Tahali jsme za něj a vtom se pod hladinou objevilo světlo. Obrovské, zelené světlo, které se zvětšovalo. Tahali jsme dál a dál a vytáhli potápěče, který dělal v lomu speleologický průzkum. Ten motiv loďky a potápěče jsem namaloval už několikrát. Něčím mě láká, ale zároveň se ho bojím. Je to asi jako s vodou, bojím se jí, a přitom bych rád plaval, nikdy jsem se to ale nenaučil.
Ondřej Basjuk při instalaci výstavy Díra ve vzduchu (Cheb, 19.3. - 3.5. 2015).
LN Už poněkolikáté máte výstavu, která se vztahuje ke konkrétní historické události. Podle čeho si vybíráte témata?
Pokaždé to musí být nějak spojené s tím místem. Někdy se mi podaří najít příběh, jindy na mě zapůsobí ten výstavní prostor. Předloni mě pozvali do pražské Nau gallery. Líbil se mi tam nosník, který rozděloval galerii na dvě poloviny. Napadlo mě, že to může být přesně rozdělený svět umění, kde je originál a dokonalá kopie. V jedné části galerie byly moje originály a ve druhé jsem vystavil kopie mých vlastních obrazů.
LN Na svém webu máte několik obrazů, které se týkájí předávání zpráv. Nejen v balonech, ale také přes vysílačky. Jeden obraz se jmenuje Děda radionavigátor. To je také reálný příběh?
Ano, můj děda měl hodně zajímavý život. Jeho rodiče utekli v roce 1918 z Ukrajiny, po několika měsících se dostali do Prahy, kde se jim narodil můj děda. On se odmalička zajímal o umění, chtěl jít na akademii, ale byla válka a musel nastoupit do továrny Philips. Dělal elektrotechnika, po válce sehnal práci na letišti v Kbelích jako radionavigátor. To ho hrozně bavilo, sbíral staré vysílačky a doma z nich vyráběl různé přístroje. V roce 1967 byl několik měsíců v Mongolsku, stavěl tam jednu z prvních radiostanic. Dostal za to Řád polární záře, který se běžně uděloval spíš vojákům. Ty jeho vysílačky mám dodnes v ateliéru.
LN Skoro všechny vaše obrazy jsou jakoby prázdné, váš ateliér je ale naopak plný nejrůznějších předmětů. Nejen vysílaček, ale také orientálních sošek. Proč vás baví tohle hromadění?
Když jsem byl malý, tak jsem chtěl být potápěč, pak mě to přešlo a zalíbil se mi svět pirátů. Několikrát se mi zdál sen o tom, že objevím truhlu plnou zlaťáků. A o pár let později se mi to stalo. Na ulici jsem našel hromadu drobných. Tak nějak pořád vlastně hledám různé poklady, nejvíc mě baví sošky a plastiky z Orientu. Shánímknim další informace. Zajímámě, odkud pochází, kdo je vytvořil, prostě celý jejich příběh. Často mám pocit, že jsem sám, ale tady v ateliéru se sám necítím. Jsou tady se mnou, věci a příběhy.
