Jedna z teorií snažících se vysvětlit, proč dnes české písemnictví působí tak mátožně, praví, že literatura po sametové revoluci ztratila prestiž. Z tohoto důvodu se údajně mnozí zdatní lidé dali na jiné obory, neboť nejsou ochotni dělat něco, co má minimální ohlas a za co jsou většinou nulové honoráře. Kdo by chtěl proti této teorii brojit, mohl by zkusit upozornit na opačný trend – velký návrat do lůna matky literatury, a to za pomoci pozdních prvotin, rozsáhlých románů. Po Letnicích Miroslava Hlauča (1967) tu nově máme Jako po drátku Ondřeje Šance (1979). Nakladatelství Argo román představuje jako literární událost.
Jako po drátku, román Ondřeje Šance.
To, že na tento výkřik zatím málokdo zareagoval, neukazuje, že by si média nenechala od propagačních oddělení nakladatelství nic vnutit. Daleko spíš poukazuje na povšechnou ospalost a rezignovanost, jež případné snaze přijít s mýtem o pozoruhodné současné literatuře nepomáhají. Je totiž málo místa, nikdo z vedení novin a časopisů netlačí na to, aby se o takovém románu psalo – jako třeba kdysi o novém Vieweghovi. A taky má Jako po drátku 400 stran. Proto se k jeho přečtení redaktor těžko dostane…
Indiáni a trampové
Jako po drátku severočeského autora Ondřeje Šance je prvotina, rozsáhlý román a taky se noří do historie – v tom je shoda se zmíněnými Letnicemi. Zatímco v románu Miroslava Hlauča se ocitáme nedlouho předtím, než byla rakousko-uherská idyla rozbořena první světovou válkou, v Jako po drátku začínáme v polovině 19. století v hornouherské Kysuci a dostáváme se téměř do české současnosti.
Nejprve čteme o drátenících, kteří se vydávají směr západ, a o těžkém životě těch, kteří zůstanou přes zimu, mezi nimi je Romka Mária. Později se i tato žena s potomky odhodlá k cestě západním směrem, neboť cítí, že již nemůže nečinně čekat na to, co nepřijde. Dostane se až do okolí dnešního Ústí nad Labem a usadí se v táboře italských dělníků. Poté její štafetu už přebírá syn Zoltán, jenž se nakonec nalodí a dopluje až do Ameriky.
I v novém světadíle neustává boj o přežití a snaha usadit se. Zamiluje se do indiánky, s níž se seznámí za ne zrovna romantických okolností, načež se Zoltán i s nevěstou vrací do Československa. Narodí se jim syn a ten propadá zrovna se rozmáhajícímu trampingu. Ovšem přichází druhá světová válka a víme, kam byli v protektorátu Romové umísťováni…
Román má však též současnou linku, odehrávající se v desátých letech našeho století a snažící se scelit překombinovaný příběh z druhé strany. Vypráví o tom, že mladý Rom rovněž těžko hledá způsob, jak žít, a místo, kde by se mohl usadit. Závěrečná scéna ukazuje – možná až příliš urputně –, jak jsou mu neustále házeny klacky pod nohy i v případě, že projeví snahu. Romské téma je tedy dalším mimoestetickým aspektem, jímž by mohlo Jako po drátku získat body.
Ondřej Šanc.
Pokud zůstaneme u kvalit estetických, je otázka, zda bylo šťastné začít stostránkovou částí o tom, jak to kdysi chodilo v Kysuci. Protože to navodí dojem, že čteme román z 19. století, respektive že se tvůrce snaží co nejvíc přiblížit nejen tehdejší atmosféru, nýbrž také trefit tón tehdejší literatury. Což se mu vlastně až na nějaké to lexikální vybočení docela daří. Můžeme tak ocenit autorovu schopnost, nicméně k čemu je toto imitování dobré? Jde o tradiční, lineární, podrobné líčení, dnes povětšinou už jen nudící. Nevíme totiž dlouho, proč je nám to vlastně vůbec vyprávěno.
Zato kdyby Jako po drátku začalo v současnosti a postupně se prolamovalo do minulosti, bylo by to jistě přijatelnější a rafinovanější zároveň.
Pád do rozbředlosti
Především ale po celou dobu, již s románem Ondřeje Šance strávíme, máme neodbytný pocit, že už jsme to všechno někde četli. Tyto doby a příběhy máme prochozené křížem krážem. Vzpomeneme si například na knihu Americký císař Martina Pollacka o vlně odchodů z východu Evropy do Ameriky. Když se potom ocitáme se Zoltánem v Americe, opět má člověk dojem, že se jedná o plod toho, že Ondřej Šanc kdysi přečetl řadu dobrodružných příběhů právě z tohoto období a prostředí. Navíc autor jako románové postavy představuje Karla Maye, E. T. Setona, Eduarda Štorcha či Zdeňka Buriana…
Obdobně literaturou nasycené jsou Letnice. Ani v jednom případě bohužel nejde o inspiraci a osobité rozvíjení, daleko spíš o vysávání a kopírování, které je ve výsledku logicky řidší než originál. Romány Miroslava Hlauča a Ondřeje Šance tedy mají společnou i silnou nasáklost cizími vlivy. Rychle se čtou, zároveň se však nedá mluvit o čtivosti v pravém slova smyslu, jelikož při polykání těch stovek stran se ozývá dutý zvuk. Slova, věty i odstavce se tak míhají před očima, ale jako by postrádaly potřebnou závažnost. Zjednodušeně, oba pozdní debuty jsou rozsáhlé nadbytečně: jednoduše jsou rozbředlé.
Obleč si starou vestu
Román Ondřeje Šance je ovšem rovněž čímsi sympatickým. Řada „naivních“ čtenářů ho jistě přivítá jako příjemnou, příběhově bohatou četbu. Nicméně stejně tak naivita samotného Jako po drátku nabízí spoustu možností, jak román naprosto popravit a vysmát se mu. Především v určitých pasážích totiž působí jako výplod nadšeného „správňáka“, jenž své veledílo drásal ve vzácných chvilkách volna do linkovaného sešitu. Od prozaika, jemuž už dávno není dvacet, čekáme, že opravdu bude mít závažný důvod psát. Román ale není v ničem odvážný, nanejvýš krkolomně smontovaný. Nepřináší nic nového – ani co se týče příběhu, ani co se týče stylu, ani co se týče způsobu vyprávění.
Což zde uvádíme s vědomím toho, že Jako po drátku přináší též řadu momentů, u nichž si čtenář říká, že takhle klasicky vyprávět by jen tak leckterý současný prozaik nezvládl. Ale k čemu to je, když celek vypadá jako hadí tělo sešité z různě dlouhých a širokých kusů? Zda se z románu Ondřeje Šance skutečně vytvoří událost, teprve uvidíme, přičemž dodejme: že je něco označeno jako nejlepší v sezoně, fakt ještě zdaleka neznamená, že jde o dílo nadčasové či nesmrtelné. Taky může být mizerná sezona. Nad Jako po drátku tak můžeme především projevit lítost, že rukopisu nebyla věnována dostatečná redakční péče, která by mu výrazněji pomohla. Protože na důkladné zacházení holt chybí peníze a čas.
Možná je tak román Ondřeje Šance typickým titulem v zemi, kde literatura ztratila prestiž, a proto ji na koleně dělají většinou už pouze lidé na okraji – geografickém i ekonomickém. Zatímco ti, kteří chtějí mít určitou životní úroveň, pochopili či poznali, že dělat literaturu se zkrátka nevyplatí. A aby to neznělo jako nesmysl, když knihkupectví přece neustále přetékají novinkami: to, že se literaturu dělat nevyplatí, je též příčinou skutečnosti, že beletrie se v dnes vydávaných knihách již vyskytuje jen okrajově.
