LN: Jak jste vybíral program svého debutového vystoupení na Dvořákově Praze?
Vycházel jsem z nabídky a zadání festivalu, že mě bude doprovázet Pavel Svoboda na varhany. Repertoárově to byla pro můj hlasový obor nesnadná volba. Vybalancoval jsem výběr třetí a čtvrtou Biblickou písní a Bachovou kantátou Deposuit potentes. A pátral jsem dál. Zvažoval jsem Dvořákovo Stabat Mater, ale s varhanami to nezní nejlépe, chyběl by sbor. Nakonec jsem oslovil svého kamaráda Jiřího Najvara z brněnské JAMU, aby mi napsal desetiminutovou kantátu. Líbí se mi jeho meditativní skladby. Pro mě je skladba koordinace zvuků, ne hluků, jak někdy u moderních skladatelů bývá. Hudba je pro mě taková věčně zakódovaná schránka na emoce, na příběhy. Tak vznikla Ubi caritas na latinský text a Ave Maria. Kde jinde než na debutovém večeru uvést nějakou novou skladbu mladé generace?
LN: Účastnil jste se řady pěveckých soutěží, naposledy v Barceloně, kde jste se stal absolutním vítězem Mezinárodní soutěže Franceska Vinase. Jak to na takových kláních chodí?
Pěvecké soutěže mají většinou tři kola s předvýběrovým čtvrtým kolem. Na začátku je osmdesát až sto lidí, kteří jsou sesekáni na 40, pak na 15 až 20. Soutěž trvá týden – jeden den se zpívá, druhý čeká na výsledky, pak zkouška na další kolo, je to konstantní velký stres. Vždycky tam vznikne nevraživá atmosféra, které se snažím vyhýbat. Soutěže bývají veřejné, porotci sedí mezi normálními diváky. Herecká akce není nijak podstatná. Na koncertě to je něco jiného, ale na soutěžích to většinou porotce ruší. Je nezajímá, jestli tam máte sešitek nebo máváte vějířkem. Samozřejmě, všichni chtějí vyhrát, od toho to je soutěž. Už se mi také stalo, že jsem se snažil, snažil, ale Queen Sonja nevyšla, skončil jsem v semifinále. Ale není konstruktivní přemýšlet nad tím, co jsem udělal špatně, je třeba jít dál.
LN: Má soutěžní úspěch vliv na další kariéru?
Putování Valtice – Ostrava – Kroměříž – Praha v Operním panoramatu Heleny Havlíkové |
Divadla mají nejen své zástupce v porotě, ale posílají i své vyslance, kteří si poznamenávají „tenhle možná“, „toho sledovat“, „toho ani náhodou“. Je to součást byznysu, takže pro mladého člověka jsou soutěže klíčové. Je neuvěřitelně náročné udržet balanc – správně zpívat správný repertoár se správným pedagogem ak tomu mít štěstí na projekty,
LN: Po studiu na pardubické konzervatoři spolupracujete s italským operním tenoristou a pedagogem Antoniem Carangelem, byl jste přijat do operního studia Bavorské státní opery, dostal jste se do Lindemannova programu pro mladé umělce. Proč jste se vyhnul vysokým uměleckým školám?
Život to tak přinesl. Jsem intuitivní člověk a to mě vedlo k tomu, abych následoval pedagoga. Toho pro sebe vhodného jsem na žádné škole nenašel.
LN: Nechybí vám teorie, harmonie, dějiny hudby, styl, které se učí na vysokých školách?
Způsob výuky je příliš teoretický, odtržený od praxe. Čím víc zpěvák myslí, tím je to horší. Sólista, ale i instrumentalista je médium a buď dar talentu má, nebo ne. Dá se to vydřít, naučit, ale posluchače to nechá chladné. Pro umělce není nejdůležitější vědět, kdy se narodil Dvořák, co všechno napsal, jestli zpívá zvětšenou sekundu nebo malou tercii. Důležité je rozvíjení empatie, citu. Vím, že využívám talent, který jsem dostal, ale snažím se ho prohlubovat. Tříbím si ucho. V Americe třeba neřeší tolik technickou stránku zpěvu, ale hledají tu podstatu, která vyvolává emoci, zapíná v lidech ten správný proud. Samozřejmě to má své meze, když bych se ztratil v emocích, tak to končí.
LN: Pro řadu mladých lidí je opera mrtvá, v lepším případě nudná záležitost. Čím byste nalákal své vrstevníky, aby na operu šli?
Opera je snadno náchylná k tomu, že když se neprovede dobře, tak působí jako parodie. Dnes je obklíčená tím, že si spousta lidí myslí, že je jen pro snoby, že musí k poslechu znát spoustu věcí. Tak to není, pokud je dobře napsaná a dobře provedená, tak je průzračná jak alpské jezero a můžete do emocí a příběhů vstoupit, aniž cokoli o opeře víte. Když fotbalovým fanouškům zazpívám něco z opery na té nejvyšší možné úrovni, která mi je dovolená, tak se ukáže, že se jim vlastně líbí.
