130 let
Paul Hillier a David Lang.

Paul Hillier a David Lang. | foto: Struny podzimu

Operní panorama: Nepovedený Otello v MET i skvělý Theatre of Voices na Strunách podzimu

Kultura
  •   17:30
Co hýbalo operním světem v posledním týdnu? V Panoramatu Heleny Havlíkové to je Berliozovo Dobytí Tróje v Gran Théatre Geneve, nepodařený Otello v přenosech Metropolitní opery v New Yorku i koncert Theatre of Voices Paula Hilliera v rámci festivalu Struny podzimu.

Multižánrový festival Struny podzimu, který je rozkročený mezi klasiku i jazz, ve své klasické linii zahrnuje i koncerty s vokální složkou. Sotva si lze představit ještě „vokálnější“ program než koncert souboru Theatre of Voices, Soubor vede dirigent, sbormistr a basbarytonista Paul Hillier, který patřil v 70. letech k průkopníkům historicky poučení interpretace vokálních žánrů středověké a renesanční hudby. Legendární bylo jeho kvarteto mužských hlasů The Hilliard Ensemble, které několikrát vystoupilo i u nás v rámci Pražského jara i Strun podzimu s programem, který reprezentoval i druhou repertoárovou linii tohoto souboru – hudbu soudobou.

Theatre of Voices jako oáza hlasů
V roce 1990 založil Paul Hillier v Dánsku analogický vokální soubor s názvem Theatre of Voices / Divadlo hlasů, který kombinuje mužské i ženské hlasy. Jejich naprostá intonační přesnost, dokonalá sezpívanost s mnohotvárnou kombinací hlasových barev a zároveň perfektní technika každého jednotlivého pěvce, hluboká vnitřní koncentrace na zpívaný obsah vytvářejí zvukovou oázu, která vtahuje posluchače až do jakési extáze mimo čas a prostor.

Theatre of Voices, umělecký vedoucí Paul Hillier

V kontextu pražského koncertního života bylo určitě přínosnější, že z oněch dvou dramaturgických linií Theatre of Voices vedení Strun podzimu vybralo tu soudobou. Na koncertě dvě skladby, které pro tento soubor napsal současný americký skladatel David Lang. Obě získaly po světě značné uznání. Tou první byl ark luggage / Zavazadla do archy pro sólový soprán a smyčcové kvarteto na text britského filmového režiséra Petera Greenawaye. S lehce ironickým podtextem popisuje obsah 92 zavazadel, která si vzal praotec Noe na svou plavbu při potopě světa. Některé věci jsou vskutku hodně bizarní – nové prkýnko na záchod, pudr na blechy, hřebeny pro ženy a koně, deskové hry na krácení dlouhých večerů nebo děkovací dopisy Bohu a andělům. V rámci chladně nezúčastněného odpočítávání v Langově pojetí věcný výčet postupně dostával v sólovém partu měkkého sopránu Else Torp stupňující se naléhavost.

Druhou, čistě vokální skladbou, byly the little march girl passion, novodobé bachovské pašije v kombinaci s Andersenovou pohádkou o chudém děvčátku se sirkami. Lang za ně v roce 2008 získal Pullitzerovu cenou za hudbu. Příběh týrané holčičky, které se nepodaří prodat žádnou sirku a na prahu nového roku umrzne na ulici, a její vize nesené vírou v Boha, jsou v Langově kompozici prokládané křesťanskými modlitbami. Andělské chóry hlasů doprovázené jemnými zvuky zvonů vedle dramaticky drsných zvukových shluků a úderů do bubnu vyústily do hlubokého, nikoli však sentimentálního dojetí.

Takový dojem umocnila o i místo konání koncertu v Národního památníku na Vítkově. Byla to skvělá volba. Tento prostor, postavený ve 30. letech k poctě československých legionářů, který pak ale sloužil jako mauzoleun pohlavárů komunistického režimu, resp. jeho slavnostní síň svou kombinací funerální monumentality a úzkostné depresivnosti dodaly Langově dílu o utrpení a naději další rozměr.

Součástí koncertu byl i rozhovor se Davidem Langem který pak uvedl v následujícím nočním koncertu kompozici německého hudebního vizionáře Karlheinze Stockhausena, která jej ovlivnila. Stimmung, Ladění z roku 1968, je rozsáhlá, zhruba hodinu a půl nepřetržitě trvající kompozice pro šest hlasů a šest mikrofonů založená na varírování jednoho souzvuku nad basovým velkým B a jeho alikvótních tónů. Bylo skutečně obdivuhodné, s jakou koncentrací a napětím dokázali zpěváci navodit pod katafalkem v Síni osvobození atmosféru napínavé zvukové seance.

Při obou koncertech záleželo na každém posluchači, nakolik se ponoří do oceánu barev lidských hlasů a nechá se vést jemným vlněním jejich souzvuků. Komu se to nepodařilo, mohl mít dojem jistého stereotypu z repetitivnosti ploch. Koncert to byl v souladu s festivalovou dramaturgií Strun podzimu mimořádný. Je však otázka, nakolik pro langovské nebo stockhausenovské zasvěcence má smysl tříštit program rozhovorem se skladatelem. k úplnějšímu vjemu by spíše napomohlo zprostředkování překladu textů přímo během produkce. Programová brožura ke koncertu sice obsahovala anglické texty včetně českých překladů, ve tmě během produkce se však číst nedaly.

Struny podzimu - David Lang: ark luggage a the little march girl passion; Karlheinz Stockhausen: Stimmung.

Theatre of Voices, umělecký vedoucí Paul Hillier.

Národní památník na Vítkově, pondělí 12. října 2015 19:30 h.

Hodnocení 85 %

Ženevské dobývání Tróje

Není mnoho příležitostí zhlédnout nejvýznamnější operu Louise Hectora Berlioze (1803-1869) Trójané – ostatně ani autor se jejího kompletního provedení (1890) nedožil. U nás se zatím nikdy nehrála. V roce 2013 ji alespoň formou přímých přenosů do českých kin zprostředkovala newyorská Metropolitní opera. Libreto, vycházející Vergiliovy Aeneidy, si Berlioz napsal sám – zachytil dobytí Tróje řeckou lstí s dřevěným koněm, kdy věštkyně Kassandra marně varuje Trójany před strašlivou zkázou města. Berlizova hudba je impozantní a nabízí se srovnání s Wagnerovým Ringem.

Hector Berlioz: Dobytí Tróje. Londýnský královský symfonický orchestr,

O to přitažlivější byla příležitost slyšet alespoň koncertní uvedení první části této Berliozovy opery Dobytí Tróje – Trójané se ve Velké opeře v Ženevě hrají takto rozděleně do dvou večerů, dokonce s hostujícím orchestrem. Provedení bylo svěřené londýnskému Královskému filharmonickému orchestru s jeho současným šéfdirigentem a uměleckým ředitelem - Charlesem Dutoit. Pro ženevské publikum měla tato produkce dozajista mnohé souvislostí – osmdesátník Charles Dutoit, který působil u řady významných světových orchestrů, je původem Švýcar, v Ženevě vystudoval konzervatoř a právě Berliozova hudba patří k jeho doménám.

Ženevské provedení toto Dutoitovo zaměření potvrdilo zejména ve zvukové plastičnosti bohatě instrumentovaného orchestru i variabilitě vyjádření dramatického výrazu jednotlivých scén této první části Berliozovy opery. První části dominuje dramatický part Kassandry. Zpívala ho mezzosopranistka Michaela Martens, která má svém repertoáru například Kostelničku a vytvořila ji i v MET. Pro part Kassandry je skvěle disponovaná. Díky objemnému dramatickému wagnerovskému hlasu dokázala naplnit potřebnou extatičnost vidin zkázy této věštkyně. A zároveň měkkostí, legatovými frázemi a odstíněním dynamiky postihla Kassandru i jako zamilovanou ženu, toužící po rodinném štěstí.

V těchto částech jí byl jako Korebus rovnocenným partnerem barytonista Tassis Christoyannis, také s rozsáhlou mezinárodní kariérou. Tu má sice ve svém životopisu i britský tenorista Ian Storey, mimo jiné představitel Števy a Alberta Gregora v Janáčkových operách, dramatickou roli trójského válečníka Aenea však zpíval zastřeně, až se zdálo že v indispozici. Uznání ovšem zaslouží sbor ženevské opery.

Ženevská opera může být pro nás zajímavá i ze zcela jiného důvodu. Honosné divadlo v centru města, které bylo v roce 1951 zničeno rozsáhlým požárem, má projít od příštího roku zásadní celkovou dvou letou rekonstrukcí. Na rozdíl od plánované rekonstrukce Státní opery, pro jejíž operní soubor se teprve hledá uplatnění, v Ženevě stavějí na tyto dva roky provizorní dřevěné divadlo s nádherným výhledem směrem k ženevskému jezeru.

Hector Berlioz: Dobytí Tróje.

Dirigent Charles Dutoit, Londýnský královský symfonický orchestr, Sbor Ženevského velkého divadla, sbormistr Alan Woodbridge. Gran Théatre Geneve, koncertní uvedení 15. října 2015 19:30 h.

Hodnocení 80 %

Efektní, ale plytký Otello

Verdiho Otello se stal jedním z nejméně povedených přenosů v – u nás – devítileté historii tohoto operního fenoménu z MET.

Režisér Bartlett Sher sice opustil prvoplánové vyjádření Otellovy barbarské jinakosti nabarvením jeho kůže na tmavo, ale to bylo tak vše méně obvyklé, co jeho tým do inscenace vnesl. Bylo až s podivem, jak tento režisér, který postavil své inscenace Lazebníka sevillského, Hraběte Oryho, ale i Nápoje lásky na detailně rozehraných akcích včetně výborně načasovaných komických point, udělal z Otella spíše kostýmovaný koncert, na kterém se postavy míjejí, než aby se srážely. Nepomohlo, že scénografka Es Devlin navrhla efektní futuristickou scénu - palác kyperského guvernéra tvoří moduly z průsvitného plexiskla, které díky své variabilitě a možnostem do nich svítit vytvářely prostor zejména pro ty situace, ve kterých se postavy jedna před druhou schovávají. Vedle toho ovšem působilo promítání bouře na tylovou oponu a realistické kusy nábytku s velkolepou spíše rokokovou manželskou postelí na kolečkách nepatřičně jako dávno zastaralé klišé. A závěrečná scéna, ve které hromotluk Otello Desdemonu neuškrtí, ale udusí polštářkem, byla až směšná.

Giuseppe Verdi: Otello. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR

Sympatický kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin jistě hudební nastudování připravil pečlivě, ale hlavním problémem byla tentokrát špatná audio kvalita přenosu s plochým zvukem jak z počítače, na hony vzdálená pětikanálovému zvuku. Řada diváků si v kině Aero stěžovala – oprávněně - a dožadovala se vrácení vstupného. Podle informace pracovníků tohoto kina to nezpůsobila vada reprodukční techniky v kině, ale takto zdeformovaný zvuk vycházel už ze satelitní distribuce signálu. A protože žádný z představitelů hlavních rolí této opery nemá bez režijního vedení výraznější herecké charisma, tenorista Aleksandrs Antonenko jako Otello hlavně hřímal, barytonista Željko Lučić byl prvoplánovým padouchem Jagem a Sonja Jončeva spíše vzpurnou než dojemnou Desdemonou. Příliš málo na tak dramatickou Verdiho operu.

Giuseppe Verdi: Otello.

Dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Bartlett Sher. Aleksandrs Antonenko - Otello, Sonja Jončeva - Desdemona, Željko Lučić – Jago, Dimitrij Pittas – Cassio. Gröissbock. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR sobota 17. října 18:45 h.

Hodnocení 60 %

Inspirace na dny příští

Struny podzimu – A Filetta & Fadia Tom El-Hage. České muzeum hudby, úterý 20. října 2015 19:30 h.

Claudio Monteverdi: Mariánské nešpory. Collegium 1704 a Collegium Vocale, dirigent Václav Luks. Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, středa 21. a čtvrtek 22. října 2015 19:30 h.

Igor Stravinskij: Slavík, Petr Iljič Čajkovskij: Jolanta. Hudební nastudování a dirigent Jan Latham-Koenig, režie Dominik Beneš, scéna Martin Černý, kostýmy Zuzana Přidalová, pohybová spolupráce Dana Pala, světelný design Martin Špetlík, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Ondřej Hučín. Národní divadlo, premiéry 22. a 23. října 2015 19:00 h.

Jonas Kaufmann – Nessun dorma. Best of z Pucciniho árií a scén. Staastkapelle Weimar, dirigent Jochen Rider. Smetanova síň Obecního domu, pátek 23. října 2015 19:30 h.

Giacomo Puccini: Edgar. Dirigent - Jakub Zicha, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Dana Haklová, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr. Edgar: Rafael Alvarez / Paolo Lardizzone, Gualtiero: Pavel Horáček / Jevhen Šokalo, Frank: Jiří Brückler / Jiří Kubík, Fidelia: Ivana Veberová / Lívia Obručník Vénosová, Tigrana: Jana Foff Tetourová / Alžběta Vomáčková, sbor opery DJKT, externí sbor, orchestr DJKT. Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, premiéra 24. října 2015 19:00 h.

Autor: