RECENZE: Živé kvety jsou pořád stejně svobodné |
Leckdo se asi zeptá, co existence Terrible 2s znamená pro Živé kvety. Odpověď dává Lucia Piussi v závěrečné písni Pošta bez hraníc: „Že vzidalenosť medzi mnou a Petrom Bálikom / je asi sto miliónov tisíc svetelných rokov, / že došlo na slová všetkých neprajníkov: / Pošlite tie Živé kvety viete kam?“. Je zřejmé, že mezi oběma hlavními osobnostmi Živých kvetů, Piussi a Bálikem, došlo k rozkolu, který kapela neustála.
Terrible 2s jsou hudebně trochu jinde, textově nicméně Lucia Piussi zůstává takříkajíc na svém a dlužno dodat, že je ve formě jako na nejlepších deskách Živých kvetů, jako byla třeba Sloboda z roku 2005. Není ostatně jistě náhoda, že se i zde vrací v jednom místě ke shodnému, pro svoji kariéru příznačnému tématu. Na Slobodě v písni Dni ako komíny zpívala: „Pamätáš na moje komplexy s hlasom? / Dobre, vravel si, ty nie si Pavarotti / Slabým hlasom povedz silné vety.“ Tentokrát je v songu Pošta bez hraníc podobně výstižná: „Od pätnástich ma ale nepustil sen o tom, / že veci môžeš povedať šeptom / a pritom zatriasť stenami.“
To je příznačné pro celou tvorbu Lucie Piussi. Výraznou zpěvačkou není ve smyslu hlasu (byť je zcela charakteristický), ani ve smyslu přesné intonace nebo dokonalého „flow“ tehdy, když používá jako prostředek rap. V jejím případě je zásadní naprostá důvěryhodnost sdělení, osobní a prožité texty, v nichž šla vždycky s kůží na trh a které skutečně mnohdy burcovaly a bojovaly.
Proč ten minulý čas? Přestože název kapely Terrible 2s jaksi mimoděk slibuje jakousi „zlobivost“, Lucia Piussi přichází spíš s trochou rezignace, související s věkem, ovšem skvěle zabalené třeba v písni Vtákom: „V poslednej dobe mám pocit, že ak slnko vyhasne / Vlastne sa nič nesmierneho vo vesmíre nestane / Že zápas skončil zaslúžene, škoda, trochu nešťastne / Ako keď sa v poslednej minúte jasná šanca prepásne /.../ V poslednej dobe mám pocit, pocit hraničiaci s istotou / Že už nie si ten človek ako v 90-tom, ani ja už nie som tou.“
Dokonce v úvodní a titulní písni Na vrchole síl zpívá explicitně: „Som na vrchole síl a na vrchole blaha, / je to paráda / Viac, než keď som bola mladá,“ ale melancholický projev i styl hudby napovídá, že to s tím nadšením z padesátky na krku asi nebude až tak žhavé.
Lucia Piussi ale umí dokonale popsat i místa kde žije, její texty jsou plné bratislavských reálií i mikropříběhů. Třeba v písni Petržalská symfónia s variací na nejstarší československý rapový pokus skupiny Manželé Jižák: „Petržalka, Petržalka, mesto snov.“ Na albu však vstupují do hry i další reálie, vysloveně osobní a rodinné.
Hudební minimalismus
Tam, kde je síla alba a kde vysloveně prýští inspirace, naopak trochu chybí větší invence hudební. Je evidentní, že Terrible 2s je projekt v základu „domácí“, většina vznikla v domácích studiích protagonistek, a i když existuje jeho živá podoba, asi bude potřebovat delší vývoj. Stejně tak se zdá zřejmé, že za cíl si Piussi s Loveckou vytkly maximální jednoduchost, skoro až minimalismus, aby vynikly zpívané resp. rapované texty. A to jak v kouscích postavených vysloveně téměř výhradně na elektronických groovech, tak v těch koncipovaných jako „písničky“, ve kterých hrají i další muzikanti včetně dalšího bývalého člena Živých kvetů Juraje Mironova.
Projekt Terrible 2s ale ukazuje právě to, že na hudbu, hudební projev nebo, chceme-li, písničkářství nelze pasovat nějaká univerzální měřítka a už vůbec nemá smysl u tohoto typu projevu rozpitvávat jednotlivé součásti na prvočinitele. Protože poslech alba Na vrchole síl je prostě působivý, zasáhne. A to se počítá nejvíc.
