Nebyl by to ale Dylan, aby si s pojmem času trošku nepohrál. A proto se zde opět mísí salonní hudba 19. století s raným mississippským blues, které vzápětí nakopne typický chicagský riff. S Muddy Watersem tu popíjí Frank Sinatra a apokalyptickou krajinou, kdysi plnou bavlníkových květů, kráčí v cylindru a hluboké depresi nádherný snílek Stephen Foster...
CD Modern Times svou náladou a strukturou navazuje na předchozí album Love And Theft. Není ale pravda, že by tvořilo poslední část trilogie, zahájené před necelou dekádou autobiografickým opusem Time Out Of Mind. Ačkoli to zní jako klišé, Time Out Of Mind za Dylana napsal život, který ho tehdy skřípl natolik, že ze sebe jako autor vydal absolutní maximum - přesně jako ty hrozny, když je drtí.
Love And Theft proti tomu byla procházka kouzelnou zahradou, se zcela odlišnou atmosférou, asi jako kdyby si tvůrce Alenky v říši divů Lewis Carroll vyrazil do mississippské Delty v období Velké hospodářské krize a cestou si zpíval popěvky z války Severu proti Jihu.
Modern Times jen potvrzují, že právě v těchto vodách se stárnoucí „Shakespeare americké pop-music“ cítí lépe než v hitparádě kanálu MTV. „Ti, co jsou dneska označováni za hvězdy, vůbec nevědí, odkud se muzika bere a kam má směřovat,“ říká s ledovým klidem, jenž už řadu let výrazně kontrastuje s jeho mladickou neposedností.
„A to, co hrají, je skutečnému rytmu vzdáleno jako slunce měsíci. Možná lidem rozhýbají tělo, ale nepohnou jimi uvnitř a nijak jim nezmění život.“
Nová nahrávka Boba Dylana je velmi anarchistická - v podstatě porušuje všechno, na čem se současní hudebníci téměř bez výjimky shodují. Tam, kde by do toho každý jiný šlápl, Dylan se zakucká nebo přehmátne, podle toho, jestli jen zpívá (vrčí, kňourá, sípe, vrní), nebo i brnká na kytaru či na klávesy. Hned druhá písnička Spirit On The Water působí dojmem, že se co nevidět rozpadne.
Spoluhráče zřejmě zastihl mikrospánek a mistrovo piáno bylo po pár zmatených akordech raději staženo diplomatickým zvukařem. V hymnickém marši Workingman's Blues # 2 (narážka na Workingman's Blues z pera Bobova kamaráda Merlea Haggarda, které zpívali i jeho známí z Grateful Dead) bychom zase čekali něco vznešenějšího než neumělá sem tam sóla, jako když si Dylan do rytmu čistí boty.
Psáno v bezvědomí
Jenže co naděláme - právě Workingman's Blues # 2 je jedním z absolutních vrcholů desky. Melodie si létá éterem jako pestrý motýl a kdybychom její přirozený půvab chtěli balit do načinčaného aranžmá, bylo by to prostě „zu viel“.
Ještě kousek a už by to byl Elton John. Na Dylanových deskách vždy nacházíme písně důležité, písně krásné a písně pro chuť. Zatímco Workingman's Blues # 2 je píseň krásná, šťavnaté bluesové „dvanáctky“ Thunder On The Mountain, Rollin' And Tumblin', Someday Baby a The Levee's Gonna Break (založené na klasických standardech) jsou tu hlavně proto, aby se Bobův stálý koncertní band do sytosti vyřádil, aby si génius písňového frázování pořádně vychutnal slůvka jako „maaaiiid“, „yeeeaaars“ a „buuuuurn“, a samozřejmě také proto, aby si různí vykladači z jeho proudu nespoutané obrazotvornosti vybrali pár vizionářských poselství, například: „Jako by se mělo stát něco zlýho, radši s tím letadlem přistaň.“ (Dodejme, že Dylanova minulá deska vyšla shodou okolností 11. září 2001.)
„To jsou mé nejlepší písničky, ty, které píšu v bezvědomí,“ libuje si Bob s výrazem kovboje z Apokalypsy. Dobrá, ale ty, které mu zabraly trochu více času, protože je stavěl jako pevný dům, jsou přímo omračující. Na aktuálním albu je takových momentů hned několik. Třeba něžný ploužák When The Deal Goes Down, který Dylan trochu pozdě napsal pro Franka Sinatru a docela slušně ho v něm imituje.
Nebo originální nápěv Nettie Moore s textem vycházejícím z prastaré bílé balady o černé dívce, jež se stala otrokyní, kde se autor zajímavě vypořádává se světem pečlivých dějepisců, kteří už odhalili skutečnou minulost všech hrdinů slavných amerických lidovek, a tudíž nezbývá žádný prostor pro fantazii: „Moc papírů, Albert (Albert alias Frankie z odrhovačky Frankie a Johnny) leží na hřbitově, mizím tam, kde Jižní protíná Žlutýho psa (železniční zastávka, kde W. C. Handy poprvé slyšel blues od jistého potulného zpěváka, možná Charleyho Pattona), musím pryč od těch demagogů.“
Zlatý hřeb se ovšem zatlouká až nakonec, a jinak tomu není ani na desce Modern Times. Téměř devítiminutová ponurá skladba Ain't Walkin' patří k těm, pro které se hudebnímu průmyslu vyplatí obětovat pětistovku i víc. Bob Dylan nám tu nabízí další klíče ke své duši a zodpovídá pár zásadních otázek. Například, jestli se někdy připojí k dlouhé řadě ostatních a zreflektuje ve svém díle katastrofy posledních let. Odpověď zní: „Utrpení se zdá být bez konce, z každého koutu a skuliny prýští slzy. Já si nehraju ani nepředstírám, neléčím žádné marné strachy.“
A pokud by to snad někoho popuzovalo, nechť popřemýšlí o této sloce: „Mí věrní a milovaní mne chápou a sdílejí můj kód. Praktikuji víru, jež byla dávno opuštěna. Na téhle osamělé cestě nejsou žádné oltáře.“
