Orchestry jsou mikrokosmos, říká šéfdirigent Prague Philharmonia

LN: Co se vám za ty dva roky podařilo?

Můj vztah s PKF začal mnohem dříve, než jsem se stal hudebním ředitelem a šéfdirigentem. Nabídkou od PKF jsem byl nadšený – disciplínou, zvukem, frázováním orchestru. Zdědil jsem po Jakubovi Hrůšovi a Jiřím Bělohlávkovi skvělé těleso. Za ty dva roky jsme se dostali na úroveň, kdy je komunikace a společné porozumění mnohem rychlejší, vzájemné pouto pevnější. Nejen dirigentské gesto, ale například i hudební linie, proporce mezi dechovými a smyčcovými nástroji chápeme stejným způsobem. A důležité je, že si věříme. To je podstatné především na zájezdech, například na nedávném americkém jsme odehráli patnáct koncertů v akusticky různých sálech pro různé publikum, což vyžadovalo rychlou přizpůsobivost, preciznost – a zároveň schopnost improvizace.

LN: Jaká je vaše role ve vedení orchestru?

Kromě dirigentských povinností jsem takovým dramaturgickým „pilotem“. Dramaturgii nelze pojímat nezávisle na poslání orchestru, finanční situaci, kultuře země. Musím vědět, že lidé na koncerty přijdou, ale zároveň chci překvapovat a na bázi důvěry nabízet i neobvyklý program, který je zaujme, protože vědí, že PKF uvádí zajímavá díla. Je to velmi obtížné hledání rovnováhy. Mé působení zahrnuje také manažerské aspekty – vyhledávání zájezdů, nahrávání, kultivace vztahů vně orchestru. Umělecké otázky nelze chápat odděleně od finančních, od chápání značky, organizace sezony.

LN: V čem je podle vás specifičnost PKF?

Jsme dynamická instituce, hledíme do budoucnosti. Jsme flexibilní nejen organizačně, ale iv repertoáru a velikosti. Základem je styl komorní hudby. Umíme hrát komorní díla, ale i operu – na světové úrovni. Cením si české identity ve zvuku, která spočívá zejména ve stylu hry smyčcových nástrojů, což se projevuje v technice smyčce, frázování.

LN: Jaký je váš vztah k české klasice?

Moteta z Královské kaple a rozhádané sudičky v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Velmi opatrný. Proto jsem při své první sezoně mnoho českých skladatelů nezařazoval. Na zájezdech hodně hrajeme Dvořákovu 8. symfonii a hráči napjatě čekali, co s ní budu dělat. Studoval jsem samozřejmě historické nahrávky Ančerla, Kubelíka, Neumanna, abych pochopil, v čem spočívá český styl, jakkoli jejich verze jsou velmi odlišné. Nepovažuji se za Francouze, který přišel ukázat, jak se má dirigovat český repertoár. Myslím, že jsme tu bariéru s orchestrem prolomili a v následující sezoně už budu dirigovat Dvořákovu 8. symfonii i v Rudolfinu. Je to program, se kterým pak pojedeme do Mnichova, protože zahraniční organizátoři po PKF chtějí český repertoár.

LN: Jaké jsou podle vašeho názoru silné a naopak slabé stránky PKF?

Je to mezinárodně vysoce respektovaný orchestr, ceněný pro svou bezprostřední komunikaci s publikem. Zájezdy mají jednoznačný pronikavý úspěch s mnoha články ve významných m édiích, velmi dobře jsou také přijímány nahrávky. Lidé, ale i oficiální instituce v Praze by měli více vědět, co děláme pro propagaci Prahy a české kultury. Slabinou je finanční nejistota, která vytváří pro orchestr stres, musíme hodně pracovat, což může vést k vysílení. Jsme hodně závislí na externích projektech v oboru, ve kterém se zostřuje konkurence, například řada orchestrů má speciální financování pro zájezdy. My jsme americké turné dělali s podporou soukromého fundraisingu z USA.

LN: Orchestr je také vyhledávaným partnerem operních hvězd – Anny Nětrebkové, Diany Damrauové, Bryana Hymela, Rolanda Villazóna. Jaká jsou specifika takové spolupráce?

Je důležité, aby orchestr vedle symfonické hudby také doprovázel. Samozřejmě, hvězdami jsou sólisté a my „jen“ sloužíme. A sólisté slouží hudbě. Přínos je velký – přijde na nás jiné publikum, orchestr se musí naučit reagovat velmi rychle – z hlediska tempa, aktuální kondice sólisty, specifik jeho rejstříků a jejich síly, přizpůsobovat se v dynamice, a to i tak, že z piana musí být cítit energie fortissima. Někteří zpěváci mají velmi osobitý přístup k tempům. To vše je velmi obtížné, ale kultivuje to zručnost, techniku, souhru.

LN: Kdybyste slyšel nahrávku a nevěděl, kdo hraje – dokázal byste interprety určit?

Jsem schopný odhadnout, jestli to je americký, evropský, nebo východní orchestr, ale často bývám hodně překvapený. Mám to rád, třeba u dirigentů, jejichž nahrávku jsem třeba aktivně poslouchat nechtěl, ale najednou mě zaujme.

LN: Působíte u řady orchestrů po celém světě. Promítá se do jejich složení a repertoáru globalizace?

Globalizace začala s nahráváním a ještě víc s internetem. Když chci poznat interpretační tradici nějakého díla, mám díky internetu přístup k úžasnému množství informací. Studenti z různých zemí se stahují do stejných škol. Zastavit se to nedá. Globalizaci zvuku můžeme chápat negativně, jako takové dietní vaření, kdy to všem chutná, ale nikdo z toho není poblázněný. Samozřejmě zůstávají rozdíly. Jako dirigent musím upravit svoji dirigentskou techniku, způsob zkoušení. Americké orchestry jsou velmi disciplinované, ale pak jdou hráči klidně za vedením a řeknou, že toho dirigenta už nikdy nechtějí. Evropští hráči se ptají, proč mají dělat to a ono, že jsou zvyklí to dělat jinak, zkoušejí mě, jestli jsem si jistý nějakým rubatem... Orchestry jsou mikrokosmos, který vyjadřuje makrokosmos společnosti.