Inscenace v bratislavském Divadle Aréna dostala punc divadelní události už před premiérou. Nejspíš i proto, že v poslední době Češi i Slováci objevili politické divadlo a jsou na ně zvědaví.
Pionýři jako banální ilustrace
Klimáček ke složitě uchopitelnému tématu vykročil dobrou cestou. Zvolil formu groteskní koláže, což se jeví jako nejschůdnější. Kdo ví, jak by dopadlo psychologické drama, které by se pokoušelo plasticky vystihnout všechny odstíny charakteru vrchního normalizátora. Navíc poetika autorského divadla, kterou autor vyznává a od níž se nemůže zčistajasna odstřihnout, zde zaručuje nadhled a nenásilně skládá jednotlivé vrstvy tématu.
Klimáčkův text zkrátka vykazuje určitou potenci, která zdaleka nebyla využitá, neboť režie Martina Čičváka je mírně řečeno „odfláknutá“ a pracuje s ilustrativními prostředky. Jsou to především banálně vyznívající vstupy pionýrů, jinak dětského pěveckého sboru. Masové demonstrace, při nichž děti markýrují projevy bolševických bossů či zpívají budovatelské písně, působí neobratně, rozepínání košil a zpěv Hey Jude při Pražském jaru a závěrečné odhazování pionýrských šátků při „sametu“ zase polopaticky.
Více vycházejí izolované nápady a metafory jako Husákův pád pod tribunu či moment, kdy za sebou táhne řečnický pultík s rudou hvězdou. I scéna Toma Cillera funguje hlavně v detailech, jinak je tato ratejna v brutálně neosobním stylu socialistického sektoru zbytečně odpudivá a rozlehlá.
Přitom motiv dětí a mládeže z éry normalizace, kterým se dnes poněkud nepatřičně říká Husákovy děti (předchozí generace jsou podle tohoto mustru zřejmě Novotného nebo Zápotockého děti), je nosný a hlavně tvoří spojnici do současnosti. Autor přiznává, že Husákova nenávist vůči mládeži, tak jak ji nechává ve hře zaznít, je jeho licence, ale pamětníci si jistě vzpomenou na tajemníkovo žlučovité prohlášení, že „hranice nejsou žádné korzo“.
Inscenace se láme na dvě poloviny nestejné úrovně. V té první vystupují dva Husákové - mladší a starší. Jejich promluvy ale nejdou proti sobě, nevzniká žádné napětí, polemika či kontrapunkt, Ján Gallovič a Marián Prevendarčík se pouze střídají a místy jejich projev budí dojem recitačního pásma. A to i bez ohledu na pokusy o klaunské rozehrávání naznačených situací.
Druhá část patří Emilu Horváthovi, který vytvořil Husákanormalizátora. Herec vybavený podařenou maskou předkládá výtečnou studii osamělého netvora, který stále touží po moci. Přesto ho zachvacuje strach a nejistota, moc si vybírá svou daň. Autor zde přesáhl konkrétní téma a postoupil do nadčasové roviny a Horváth jeho záměr naplnil. Dokázal pro tuto psychologizaci najít adekvátní prostředky. Neuchyluje se k laciné karikatuře, a pokud v jeho řečnických projevech poznáváme Husákovu dikci, je to jen ironické podržení obludnosti osamělého muže. Nejsilnější momenty jsou ty, kdy Husák na řetěz uzamkne sál a sedí sklesle v prázdném prostoru. V rukou svírá aktovku a zírá na své novoroční projevy promítané na plátno.
Je těžké uvěřitelně složit vnitřní svět muže, který léta ovlivňoval naše životy, a přesto jsme o jeho soukromí, motivacích a citech nevěděli takřka nic. Ani jsme to nepotřebovali, Husáka šlo těžko vnímat jako kontroverzní postavu, iniciativně sloužil zlu. Klimáček nabízí svůj pohled, ale nevnucuje ho, což může mnohým vadit. Slováci i Češi mají rádi jasno, ale v téhle hře rozhřešení nedostanou.
Pionýři jako banální ilustrace
Klimáček ke složitě uchopitelnému tématu vykročil dobrou cestou. Zvolil formu groteskní koláže, což se jeví jako nejschůdnější. Kdo ví, jak by dopadlo psychologické drama, které by se pokoušelo plasticky vystihnout všechny odstíny charakteru vrchního normalizátora. Navíc poetika autorského divadla, kterou autor vyznává a od níž se nemůže zčistajasna odstřihnout, zde zaručuje nadhled a nenásilně skládá jednotlivé vrstvy tématu.
Klimáčkův text zkrátka vykazuje určitou potenci, která zdaleka nebyla využitá, neboť režie Martina Čičváka je mírně řečeno „odfláknutá“ a pracuje s ilustrativními prostředky. Jsou to především banálně vyznívající vstupy pionýrů, jinak dětského pěveckého sboru. Masové demonstrace, při nichž děti markýrují projevy bolševických bossů či zpívají budovatelské písně, působí neobratně, rozepínání košil a zpěv Hey Jude při Pražském jaru a závěrečné odhazování pionýrských šátků při „sametu“ zase polopaticky.
Více vycházejí izolované nápady a metafory jako Husákův pád pod tribunu či moment, kdy za sebou táhne řečnický pultík s rudou hvězdou. I scéna Toma Cillera funguje hlavně v detailech, jinak je tato ratejna v brutálně neosobním stylu socialistického sektoru zbytečně odpudivá a rozlehlá.
Přitom motiv dětí a mládeže z éry normalizace, kterým se dnes poněkud nepatřičně říká Husákovy děti (předchozí generace jsou podle tohoto mustru zřejmě Novotného nebo Zápotockého děti), je nosný a hlavně tvoří spojnici do současnosti. Autor přiznává, že Husákova nenávist vůči mládeži, tak jak ji nechává ve hře zaznít, je jeho licence, ale pamětníci si jistě vzpomenou na tajemníkovo žlučovité prohlášení, že „hranice nejsou žádné korzo“.
Inscenace se láme na dvě poloviny nestejné úrovně. V té první vystupují dva Husákové - mladší a starší. Jejich promluvy ale nejdou proti sobě, nevzniká žádné napětí, polemika či kontrapunkt, Ján Gallovič a Marián Prevendarčík se pouze střídají a místy jejich projev budí dojem recitačního pásma. A to i bez ohledu na pokusy o klaunské rozehrávání naznačených situací.
Druhá část patří Emilu Horváthovi, který vytvořil Husákanormalizátora. Herec vybavený podařenou maskou předkládá výtečnou studii osamělého netvora, který stále touží po moci. Přesto ho zachvacuje strach a nejistota, moc si vybírá svou daň. Autor zde přesáhl konkrétní téma a postoupil do nadčasové roviny a Horváth jeho záměr naplnil. Dokázal pro tuto psychologizaci najít adekvátní prostředky. Neuchyluje se k laciné karikatuře, a pokud v jeho řečnických projevech poznáváme Husákovu dikci, je to jen ironické podržení obludnosti osamělého muže. Nejsilnější momenty jsou ty, kdy Husák na řetěz uzamkne sál a sedí sklesle v prázdném prostoru. V rukou svírá aktovku a zírá na své novoroční projevy promítané na plátno.
Je těžké uvěřitelně složit vnitřní svět muže, který léta ovlivňoval naše životy, a přesto jsme o jeho soukromí, motivacích a citech nevěděli takřka nic. Ani jsme to nepotřebovali, Husáka šlo těžko vnímat jako kontroverzní postavu, iniciativně sloužil zlu. Klimáček nabízí svůj pohled, ale nevnucuje ho, což může mnohým vadit. Slováci i Češi mají rádi jasno, ale v téhle hře rozhřešení nedostanou.